Euro je unikátní a neobvyklá konstrukce, jejíž životaschopnost se právě testuje. Otmar Issing, jeden zampnbsp;otců společné měny, správně formuloval princip, na jehož základě bylo založeno: euro bylo míněno jako měnová unie, nikoli jako unie politická. Zúčastněné státy zřídily společnou centrální banku, ale vzdát se práva vybírat od svých občanů daně a převést toto právo na společný orgán výslovně odmítly. Tato zásada byla zakotvena do článku 125 Maastrichtské smlouvy, již od té doby rigorózně vykládá německý Ústavní soud.

Daný princip je však zjevně mylný. Plnohodnotná měna vyžaduje jak centrální banku, tak pokladnu. Společná kasa se nemusí používat ke každodennímu výběru daní od občanů, ale je zapotřebí, aby byla po ruce vampnbsp;dobách krize. Hrozí-li finanční soustavě riziko zhroucení, centrální banka může zajistit likviditu, ale jedině společná pokladna dokáže řešit problémy solventnosti. To je dobře známý fakt a měl být jasný všem, kdo se o zrod eura přičinili. Issing přiznává, že patřil kampnbsp;těm, kdo měli za to, že „spouštět měnovou unii, aniž bychom nejprve vytvořili unii politickou, je jako zapřahat povoz před koně“.

Postupným zapřaháním povozu před koně ovšem spatřila světlo světa Evropská unie: stanovováním omezených, leč politicky dosažitelných cílů a harmonogramů, sampnbsp;plným vědomím toho, že nebudou stačit a že tudíž přijde čas, kdy budou nutné další kroky. Zampnbsp;různých důvodů se však tento proces zadřel. Vampnbsp;současnosti EU zampnbsp;velké části ustrnula ve své nynější podobě.

Pro euro platí totéž. Krach roku 2008 ve struktuře eura odhalil závadu, neboť každá členská země musela zachraňovat svou vlastní bankovní soustavu, místo aby postupovaly společně. Řeckou dluhovou krizí potíže vyvrcholily. Pokud členské země nedokážou udělat další kroky vpřed, euro se může rozpadnout, což by mělo pro EU negativní důsledky.

Původní konstrukce eura předpokládala, že všichni členové budou dodržovat omezení stanovená vampnbsp;Maastrichtské smlouvě. Jenže předchozí řecké vlády tato omezení nehorázně překračovaly. Papandreova vláda, zvolená vampnbsp;říjnu roku 2009 sampnbsp;mandátem, aby doma udělala pořádek, prozradila, že rozpočtový deficit vampnbsp;roce 2009 dosáhl 12,7ampnbsp;% HDP, čímž šokovala evropské orgány i trhy.

Evropské úřady schválily plán, který má deficit postupně snížit, ale trhy to neuklidnilo. Riziková prémie u řeckých vládních dluhopisů se nadále drží kolem tří procentních bodů, čímž Řecko připravuje o velkou část přínosu zampnbsp;členství vampnbsp;euru – konkrétně o možnost refinancovat vládní dluhopisy sampnbsp;oficiální diskontní sazbou.

Vzhledem kampnbsp;současné výši rizikové prémie existuje reálné riziko, že se Řecku nepodaří ze svízelné situace vybřednout, ať se snaží sebevíc, neboť další rozpočtové škrty ještě více stlačí ekonomickou aktivitu, sníží příjmy zampnbsp;daní a zhorší poměr zadlužení kampnbsp;HDP. Vlivem tohoto rizika se prémie bez pomoci zvenčí na dřívější hladinu nevrátí.

Situaci ještě zhoršuje trh se swapy úvěrového selhání (CDS), který je nakloněn těm, kdo spekulativně sázejí na krach. Udržujete-li u CDS dlouhou pozici, riziko automaticky klesá, jsou-li problémové. Jde o pravý opak prodejů nakrátko na akciových trzích, kde problémovost znamená, že riziko se automaticky zvyšuje.

Poslední schůzka Ecofin si potřebu poprvé uvědomila a zavázala se, že bude „zabezpečovat finanční stabilitu vampnbsp;eurozóně jako celku“. Dosud však Ecofin nenašla mechanismus jak to provést, protože současná institucionální uspořádání žádný nezajišťují – třebaže Lisabonská smlouva pro něj vytváří právní základ.

Nejúčinnějším řešením by bylo vydat společně a jednotlivě garantované euroobligace, jimiž by se refinancovalo řekněme 75ampnbsp;% splatného dluhu, jestliže Řecko splní dohodnuté cíle, a ponechat na Řecku, aby financovalo své ostatní potřeby, jak nejlépe dokáže. To by cenu financování výrazně snížilo a šlo by o ekvivalent uvolňování půjček MMF vampnbsp;tranších, jsou-li plněny podmínky.

To však vampnbsp;současnosti není politicky možné, protože Německo je zarytě proti tomu, aby svým rozmařilejším partnerům posloužilo jako bohatý strýček. Bude tudíž nezbytné poohlížet se po provizorních řešeních.

Papandreova vláda je odhodlána udělat vše, co bude nezbytné kampnbsp;tomu, aby napravila nepoctivosti zampnbsp;minula, a těší se pozoruhodné míře veřejné podpory. Objevují se masové protesty i odpor staré gardy ve vládnoucí straně, ale široká veřejnost úsporná opatření podle všeho akceptuje, za předpokladu, že uvidí pokrok při nápravě rozpočtových nekalostí – a prostor kampnbsp;pokroku jich dává celá řada.

Na to, aby Řecko dokázalo uspět, postačí provizorní pomoc, ale zůstává ještě Španělsko, Itálie, Portugalsko a Irsko. Tyto země společně tvoří příliš velkou část eurozóny na to, aby jim pomohla provizorní opatření. I když Řecko přežije, nad budoucností eura stejně zůstane viset otazník. I když EU nynější krizi zvládne, jak si poradí s tou příští?

Co je zapotřebí, je jasné: dotěrnější dohled a institucionální mechanismy podmíněné pomoci. Navíc by byl žádoucí dobře organizovaný trh sampnbsp;euroobligacemi. Je otázkou, zda lze kampnbsp;uskutečnění těchto kroků shromáždit dostatek politické vůle.