Wednesday, July 30, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Velká iluze

Nejsmutnější knihou, kterou mám v pracovně na polici, je kniha stará, vydaná před bezmála sto lety: Velká iluze s podtitulem Studie vztahu mezi vojenskou mocí národů a jejich hospodářským a sociálním zvýhodněním od Normana Angella, jenž se snažil dokázat, že vojenské dobyvatelství je zastaralé.

Angellova argumentace byla prostá: ve všech dlouhotrvajících moderních industriálních válkách prohrávají všichni. Poražení tratí nejvíc, ale i vítězové jsou na tom hůř, než kdyby byl zachován mír. Zemře mnoho otců, synů a manželů, jakož i matek, manželek a dcer. Do povětří vyletí ohromná bohatství. Četné stavby se promění v sutiny. Konfiskace naruší právní řád, na němž spočívá moderní průmyslová prosperita. Ani vítězové nemohou říct víc, než že utrpěli menší porážku než poražení. Moderní průmyslová válka je, jak říká počítač ve filmu Válečné hry z roku 1982, velice podivnou hrou: „Jediný způsob, jak vyhrát, je nehrát."

V době, kdy Angell psal, někteří lidé tvrdili, že válka je významným prostředkem posilování národní prosperity a že obchodní úspěšnost je plodem vojenské síly. Angell si lámal hlavu, jak mohli pangermánští politici před první světovou válkou věřit, že německá prosperita vyžaduje velké válečné loďstvo, když jej ke své prosperitě nepotřebovalo Norsko, Dánsko ani Holandsko. Těšil se na příchod éry racionálního státnictví, kdy si všichni ministerští předsedové i ministři zahraničí uvědomí, že bez ohledu na jádro sporu je závazná arbitráž mezi národy lepší strategií než válka.

Ve svém úsudku, že jediným způsobem, jak zabránit, aby se moderní industriální válka proměnila v ničivou tragédii pro všechny, je urychlené uzavření příměří, se pochopitelně nemýlil. Vlád pohlížejících na útočnou válku jako na prostředek dosahování prosperity nebylo od konce první světové války mnoho: příklady, jež se okamžitě naskýtají, jsou japonská císařská vláda, která vnesla druhou světovou válku do Tichomoří, a dva pokusy Saddáma Husajna o uchvácení ropných polí. V jistém smyslu se vládám dostalo ponaučení a osvojily si, co Norman Angell hlásal.

Co však z Velké iluze dělá nejsmutnější knihu v mé pracovně je to, že jsme si pro vedení válek našli jiné důvody a že v letech, jež následovaly po vzniku Angellovy knihy, došlo k těm nejděsivějším a nejkrvavějším válkám v dějinách. Vedli jsme války za udržení koloniální nadvlády i za její ukončení. Prošli jsme občanskými válkami. Zažili jsme ideologické války. Zažili jsme vyhlazovací války, jako byla ta, již Hitler a nacisté vedli nejen proti Židům a Romům, ale i proti Polákům a Rusům. Zažili jsme etnické války a války, v nichž se bojovalo proto, aby vlády přestaly vraždit své občany. Zažili jsme víc náboženských válek než kdykoli jindy od konce Třicetileté války v roce 1648.

Přesto je tu důvod k naději. Od prokonzulských let Julia Caesara do roku 1945 tu vždy byla alespoň jedna armáda, která ve zbrani překračovala Rýn, k překročení Rýna se chystala nebo jej alespoň zvažovala. Dnes tu žádná taková není. Je tomu něco málo přes sto padesát let, co se zdálo, že Spojené státy jsou ochotné jít do války s jedinou tehdejší světovou supervelmocí proto, aby se pokusily proměnit Vancouver, město ležící v kanadské provincii Britská Kolumbie, v metropoli ovládanou nikoliv z Ottawy či Londýna, nýbrž z Washingtonu.

Vancouver je nádherné město a voliče z Britské Kolumbie bych v USA vřele uvítal, neboť se domnívám, že by americkou voličskou základnu výrazně ozdravili. Nikdo si však nemyslí, že by stálo za to tuto myšlenku prosazovat válečnými prostředky. Francouzský politik měl před sto lety k obhajobě míru a urovnání vztahů s Německem stejně daleko, jako má dnes arabský politik k prosazování míru s Izraelem a zmírňování napětí mezi oběma zeměmi.

Akademičtí zahraničněpolitičtí „realisté" (kteří mě svým způsobem fascinují jako nepříliš realistická partička) připsali konec francouzsko-německé nevraživosti skutečnosti, že existoval větší postrach: Rusko, které bylo za Stalina děsivé, za Chruščova hrozivé a za Brežněva znepokojivé. Počkejte, až studená válka skončí, říkali, a uvidíte, že Francie a Německo zase začnou řinčet zbraněmi, neboť takové už je prokletí mezinárodní mocenské politiky. Přesto od konce studené války uběhlo už patnáct let, a vojenský střet mezi Francií a Německem se jeví tak nepravděpodobný jako vojenský střet mezi Amerikou a Kanadou.

Věřím, že zmizení armád, jež kdysi překračovaly Rýn se zbraní v ruce, plyne ze skutečnosti evropské vzájemné závislosti - závislosti pečlivě vybudované Jeanem Monnetem, Robertem Schumannem, Konradem Adenauerem a těmi, kdo šli v jejich stopách -, a nikoliv ze vzpomínek na hrůzy druhé světové války. Je-li tomu tak, pak máme naději, že věk globalizovaného hospodářství, na který se těšíme, bude údobím pokojnějším, než bylo dvacáté století. A pokud ne, pak bude Angell - ač měl pravdu - nadále zřejmě zcela nepodstatný.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured