DILLÍ – Jižní Asii v současnosti rozviřují dvě „velké hry“. Na západě zpochybňuje Afghánistán – a lidé, které Henry Kissinger označuje za „islamistické džihádisty“ – mezinárodní uspořádání. Na východě pak velký počet čínských vojáků pronikl na pákistánské území v těžko prostupné horské oblasti kašmírského Karákóramu, totiž v malebném Gilgit-Baltistánu nedaleko od ledovcového bitevního pole Siačen, kde se střetávají Indie s Pákistánem.

Senge Hasan Sering ze Skardu, předseda Národního shromáždění Gilgit-Baltistánu, se domnívá, že počet vojáků čínské Lidově osvobozenecké armády (LOA) přítomných v oblasti by nyní „mohl přesahovat 11 000“, neboť na místě působí také přídavný „personál ze stavebních útvarů LOA“. Právě zde Čína v současné době investuje „miliardy dolarů do megaprojektů, jako jsou dálnice, tunely, ropovody a plynovody“. A rozhodně tak podle Seringa nečiní „kvůli jakémukoliv překypujícímu altruismu“.

Číňané tvrdí, že část jejich jednotek je v Pákistánu přítomna kvůli dalšímu „rozvodnění“, které tento cíp Kašmíru i zbytek Pákistánu nesmírně sužuje. Letošní silné monzunové deště napáchaly v oblasti spoušť, přerušily silniční spojení, strhly mosty a více než půl milionu lidí ve zdejších horách připravily o střechu nad hlavou – tito lidé nemají „obydlí, zemědělskou půdu, movitý majetek“, ba dokonce ani „hřbitovy“. Jejich počet výrazně přesahuje mnoho tisíc lidí z regionu Hunza, kteří přišli v lednu o všechno po průtrži mračen, jež srovnala se zemí několik vesnic a vytvořila vysoce nestabilní umělé jezero.

„Velká hra“ na způsob Rudyarda Kiplinga tak má nyní nové protagonisty. Namísto rozpínavého ruského impéria střetávajícího se s imperiální Británií tu dnes máme Čínu hladovou po půdě, vodě a surovinách, která ukazuje svaly, obsazuje himálajské pevnosti a vyzývá na přímý souboj Indii.

Čínské vpády opětovně potvrzují starodávnou strategickou poučku, že „o historii ve skutečnosti rozhoduje geografie“ – která v důsledku toho rozhoduje i o zahraniční a bezpečnostní politice. Robert Kaplan moudře poznamenává, že „indická geografie je příběhem invazí ze severozápadního směru“ a že „indické strategické výzvy z tohoto faktu stále vyvěrají“, což je také důvod, proč je Afghánistán v očích Indů spojen s dějinami tohoto kontinentu a tím i s naší budoucností.

Proto také existuje „organické spojení Indie se střední Asií“, přičemž klíč k tomuto spojení leží v Himálaji, na který se momentálně zaměřuje soupeření mezi Indií a Čínou. Naštěstí je toto soupeření alespoň prozatím daleko méně emotivní než indicko-pákistánské vztahy, poněvadž se nezrodilo z historických křivd.

Číňané cítí potřebu protrhnout bariéry vytvořené dějinami vlastní země a tím i čínskou geografií. Zdá se, že asertivní a relativně stabilní Čína musí expandovat, jinak ji potlačovaná vnitřní pnutí roztrhají na kusy. Silná a stabilní Indie bude na druhé straně vždy mocností status quo.

Právě na tomto pozadí je nutno hodnotit nejnovější soupeření mezi Čínou a Indií. V Kundžerábském průsmyku na hranicích čínské provincie Sin-ťiang je dnes nesporně rozmístěno několik tisíc vojáků LOA – prý mají chránit karákóramskou silnici, kterou dnes vojáci LOA na několika místech opravují. Tato silnice je ostatně životně důležitým prvkem v čínském úsilí získat přímý přístup k Arabskému moři. Zároveň je to však indické území, což je dosti velký zádrhel, poněvadž celý region je dnes obětí plíživé čínské nenasytnosti, přičemž Pákistán se smiřuje s rolí ochotného komplice.

Navzdory historicky potvrzenému územnímu nároku Indie na tento region označuje Čína zmíněnou oblast za „spornou“, kterýžto přídomek se dnes začíná rozšiřovat na celý indický stát Džammú a Kašmír. Tento typ slovíčkaření, které má zastřít strategický cíl, jsme už v minulosti zažili. Před několika lety byla plánovaná návštěva velitele vojenské oblasti Lan-čou LOA v indickém Ladaku zrušena s odůvodněním, že proti ní protestoval Pákistán – což mělo naznačit, že Pákistán má na toto území právoplatný nárok.

Bylo by chybou předpokládat, že obrovská expanze obchodu mezi Indií a Čínou, jehož objem v současné době přesahuje 60 miliard dolarů ročně (přičemž Čína je dnes největším obchodním partnerem Indie), musí nutně vést ke zlepšení bilaterálních vztahů. I když se obchod rozšiřuje, pokouší se Čína prostřednictvím takzvané „politiky šňůry perel“ udržet Indii v nesmírně okleštěných suchozemských i námořních hranicích.

Tato snaha obklíčit Indii na moři prostřednictvím strategicky umístěných námořních základen, od ostrova Chaj-nan na východě až po Gwadar na západě, a také na souši prostřednictvím podpory falešných pákistánských nároků, které podkopávají územní celistvost Indie, povyšuje „velkou hru“ na novou a nebezpečnější úroveň. Kleště Afghánistánu a Gilgit-Baltistánu skutečně představují nejvážnější ohrožení indické státnosti od získání nezávislosti.

A co víc, souboj, který dnes na „vrcholu světa“ probíhá, může docela dobře rozhodnout o tom, zda toto století bude „stoletím Asie“, anebo „stoletím Číny“.