9

Jen ať krvácí?

BERKELEY – Během 12 let Velké hospodářské krize – od zhroucení burzy v roce 1929 po americkou mobilizaci do druhé světové války – se výroba ve Spojených státech pohybovala zhruba 15 % pod předkrizovým trendem, což znamená celkový propad výstupu odpovídající HDP za 1,8 roku. Dnes platí, že i kdyby se americká produkce vrátila k potenciálu svého výstupu při stabilní inflaci do roku 2017 – což je velké „kdyby“ –, USA utrpí propad výstupu odpovídající 60 % ročního HDP.

Ztráty plynoucí z toho, co nazývám „Menší hospodářskou krizí“, ve skutečnosti téměř s jistotou nebudou v roce 2017 za námi. Na obzoru není žádný morální ekvivalent války, který by USA vtáhl do mohutného boomu a zahnal stín, jejž vrhá současný pokles. Když tedy vezmu současné hodnoty a promítnu nižší trend vývoje amerického hospodářství do budoucna, nedokážu současnou hodnotu následných ztrát odhadnout na méně než dalších 100 % aktuálního ročního výstupu – což v úhrnu odpovídá HDP za 1,6 roku. Jedná se tudíž o újmu téměř totožnou s újmou z Velké hospodářské krize – a je neméně bolestivá, třebaže dnes je americký reálný HDP oproti roku 1929 dvanáctkrát vyšší.

Když hovořím s přáteli, kteří působí v Obamově administrativě, hájí svůj přístup a dlouhodobý makroekonomický výsledek USA poukazem na to, že zbytek vyspělého světa si vede mnohem hůř. To mají pravdu. Evropa si zoufale přeje mít americké problémy.

Pro sebe si nicméně dělám závěr, že bych měl současné dění přestat nazývat Menší hospodářskou krizí. Pravda, formou se od Velké hospodářské krize liší, ale alespoň prozatím není důvod ji v hierarchii makroekonomických katastrof řadit na nižší příčku.

Trh s dluhopisy USA se mnou souhlasí. Od roku 1975 dosahuje nominální roční prémie u 30leté pokladniční poukázky v průměru 2,2 %: jinými slovy, během její platnosti jsou nominální výnosy z 30letých poukázek o 2,2 procentních bodů vyšší než očekávaný průměr budoucích nominálních sazeb u krátkodobých poukázek. Současná 30letá pokladniční poukázka vynáší 3,2 % ročně, což znamená, že nemá-li současný mezní zájemce o dluhopisy neobvyklou averzi vůči držení 30letých poukázek, očekává u krátkodobých poukázek během příští generace průměrně 1% nominální sazby.

Americká centrální banka drží krátkodobé nominální sazby u pokladničních poukázek kolem 1 %, jen když je ekonomika v depresi, kapacita nevytížená, pracovní síly nevyužité a hlavním problémem není tlak na růst cen, ale spíš deflace. Od druhé světové války platí, že když nominální sazby u krátkodobých poukázek činí 2 % nebo méně, americká míra nezaměstnanosti dosahuje průměrně 8 %.

Právě takovou budoucnost trh s dluhopisy v Americe předvídá: nevytíženou ekonomiku v propadu přinejmenším po většinu příští generace.

Nedojde-li k dalekosáhlé revoluci v myšlení a personálním obsazení Fedu a Kongresu USA, aktivistické politiky Ameriku nespasí. Kdysi tvůrci politik chápali, že by vláda měla upravit nabídku aktiv tak, aby zajistila dostatečný přísun likvidních aktiv, bezpečných aktiv a prostředků úspor. Ekonomika jako celek by se tak neocitla pod tlakem na zkracování dluhové páky, a produkce by tudíž nebyla tlačena pod potenciální výstup. Tento základní princip řízení makroekonomiky byl ale jednoduše vyhozen z okna.

Většina guvernérů Fedu je přesvědčena, že rázná měnová expanze dosáhla hranice uvážlivosti, pokud ji dokonce nepřekročila. Většina v Kongresu USA jedná po vzoru „Ranhojiče Teodorika z Yorku“ (v 70. letech pevné součásti amerického komediálního programu Saturday Night Live). Je přesvědčena, že churavá americká ekonomika potřebuje znovu pořádně pustit žilou, ve formě dalších přísných úsporných opatření.

Lady Bracknellová v komedii Oscara Wilda Jak je důležité míti Filipa říká: „Ztratit jednoho rodiče… lze považovat za neštěstí. Ztratit ale oba už zavání nedbalostí.“ Amerika měla smůlu, že musela projít jednou pohromou rozsahu Velké hospodářské krize; projít však dvěma skutečně budí dojem nedbalosti.

Co by tedy měli dělat ekonomové, kteří chtějí světu pomoci, nemohou-li reálně očekávat, že postrčí politiku správným směrem?

Za Velké hospodářské krize se John Maynard Keynes v podobném okamžiku přestal na vliv na politiku soustředit. Namísto toho se pokusil transformovat makroekonomické uvažování a napsal Obecnou teorii zaměstnanosti, úroku a peněz, aby ekonomové, až příště propukne krize, přemýšleli o hospodářství jiným a přínosnějším způsobem než v letech 1929 až 1933.

Ekonom a častý vysoký úředník USA Lawrence Summers tento týden při přednášce na London School of Economics vyzval k další transformaci makroekonomického uvažován�� – a institucí a orientace centrálního bankovnictví. To je keynesiánská ambice, ale lze ji dovést k úspěchu? Soudobý Keynes není k nalezení a ani globální konsenzus v brettonwoodském stylu nad reformou centrálního bankovnictví se na obzoru nerýsuje.

Z angličtiny přeložil David Daduč