PAŘÍŽ – Ve Spojených státech a v Evropě se rozhořel spor mezi stoupenci dalších vládních stimulů a zastánci fiskálních škrtů. Tento spor značně připomíná debatu o hospodářských dějinách. Obě strany se znovu vrátily k velké hospodářské krizi z 30. let minulého století – a také k několikasetletým dějinám suverénních dluhových krizí – a jejich pře jen málo připomíná obvyklé polemiky o hospodářské politice.

Prostimulační tábor se často odvolává na škody, které napáchaly fiskální škrty v USA v roce 1937, čtyři roky po zvolení Franklina Roosevelta americkým prezidentem a zahájení programu New Deal. Podle výpočtů ekonoma Paula van den Noorda byla čistým výsledkem rozpočtu z roku 1937 fiskální kontrakce odpovídající třem procentním bodům HDP – což rozhodně nebyla triviální částka. Hospodářský růst se zřítil ze 13% v roce 1936 na 6% v roce 1937 a v roce 1938 kleslo HDP o 4,5%, přičemž nezaměstnanost se zvýšila ze 14% na přibližně 20%. A ačkoliv fiskální politika nebyla jedinou příčinou tohoto dvojitého poklesu, špatně načasované škrty k němu rozhodně přispěly.

Nacházíme se tedy v roce 1936? A skutečně hrozí, že rozpočtové utahování opasků, o němž se v mnoha zemích uvažuje, vyvolá podobnou recesi s dvojitým dnem?

Toto srovnání má evidentně své limity. Tak například od finanční krize uplynulo mnohem méně času, recese byla daleko mírnější a zotavení se dostavilo rychleji. V období mezi krizí akciových trhů v roce 1929 a fiskálními škrty v roce 1937 navíc došlo k významným událostem – zejména k příklonu Spojených států k protekcionismu v roce 1930 a k monetárnímu chaosu v letech následujících –, pro které dnes neexistuje analogie.

Epizoda z roku 1937 přesto ilustruje nástrahy spojené se snahou konsolidovat veřejné finance v době, kdy je soukromý sektor stále příliš slabý na to, aby se hospodářské zotavení udrželo při životě samo. (Dalším případem s podobnými následky bylo zvýšení daně z přidané hodnoty v Japonsku v roce 1997, které uspíšilo zhroucení spotřeby.)

Rovněž fiskální jestřábi spoléhají na argumenty podložené historií. Ekonomové Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff zkoumali suverénní dluhové krize v období několika staletí a připomínají nám, že dnešní rozvinutý svět má za sebou zapomenuté dějiny státních bankrotů. Obzvláště výmluvným příkladem je z tohoto hlediska chaos po napoleonských válkách počátkem devatenáctého století, kdy řada vyčerpaných států vyhlásila neschopnost splácet své závazky. Rovněž 30. léta minulého století jsou v tomto směru důležitá vzhledem k další vlně bankrotů mezi evropskými zeměmi, která v neposlední řadě zasáhla i Německo.

Historie nám praví, že státní bankroty nejsou výsadou chudých a špatně vedených zemí. Jsou hrozbou pro všechny, zejména pak v době vysoké mobility kapitálu, kdy se vlády příliš spoléhají na zjevnou ochotu zahraničních věřitelů poskytovat prostředky a ocitají se v úzkých, jakmile se příliv kapitálu zastaví.

I tato srovnání však mají své limity: obzvláště těžké je vyvozovat z minulých epizod přijatelné hranice veřejného dluhu. Britský veřejný dluh koneckonců přesahoval po druhé světové válce úroveň 250% HDP, a Británie přesto nezbankrotovala. Důležitým ponaučením z minulosti je nicméně poznatek, že neudržitelná fiskální politika skončí s vyšší pravděpodobností bankrotem v případě, že fiskální problémy nelze rozpustit v inflaci. Tak tomu bylo u měnových režimů založených na zlatě, jako byl zlatý standard v devatenáctém století, a dnes je tomu tak v zemích, které se vzdaly vlastní měnové autonomie, například v členských zemích eurozóny.

V normálních dobách se dějinami zabývají historikové a debata o hospodářské politice se opírá o modely a ekonometrické odhady. Ihned po vypuknutí krize v letech 2007-2008 se však tyto přístupy změnily. Centrální bankéři a ministři byli náhle posedlí vzpomínkami na 30. léta minulého století a vědomě učinili pravý opak toho, co jejich předchůdci učinili před 80 lety.

Zachovali se správně. Ve výjimečných dobách jsou dějiny skutečně lepším vodítkem než modely založené na údajích z běžného období, poněvadž dějiny zohledňují odchylky, které metody opírající se o standardní časové řady neberou v potaz. Chce-li někdo vědět, jak se vyrovnat s bankovní krizí, rizikem deprese či hrozbou platební neschopnosti, pak je přirozené prostudovat období, kdy byla tato nebezpečí přítomna, a nespoléhat na modely, jež tato rizika ignorují nebo k nim přistupují jako ke vzdáleným hrozbám. V časech krize je nejlepším vodítkem teorie vystihující podstatu problému a ponaučení z minulých zkušeností. Všechno mezi tím je prakticky bezcenné.

Spoléhání se na dějiny je ovšem nebezpečné v tom, že nemáme metodologii, jež by posoudila, která srovnání jsou relevantní. Na volné analogie lze snadno pohlížet jako na důkazy, a chceme-li podpořit určitý konkrétní názor, nabízí se nám obrovská paleta předchozích zkušeností. Hrozí tedy nebezpečí, že se politici (jejichž znalosti ekonomické historie jsou všeobecně omezené) utopí v navzájem protichůdných historických paralelách.

Když z předchozích zkušeností nevyplývá jednoznačný směr, mohou dějiny posloužit jako základní kompas. Hrozí však riziko, že se neuvážené apely na dějiny stanou pouze chaotickým způsobem vyjadřování názorů. Vládnutí pomocí analogií může snadno sklouznout k vládnutí zmatečnému.