PRINCETON – Kdykoli se diskutuje o dnešní hospodářské krizi, nejsou nikdy daleko analogie s Velkou hospodářskou krizí. MMF ve své poslední zprávě o ekonomických vyhlídkách světa (World Economic Outlook) tuto analogii výslovně přezkoumává, nejen ve smyslu kolapsu finanční důvěry, ale i rychlého propadu globálního obchodu a průmyslové aktivity. Všeobecně platí, že vodítkem pro výklad nesmírně překvapivých a z podstaty nepředvídatelných událostí je spíš historie než ekonomická teorie.

Téměř každá v současnosti činěná analogie s depresí si za vztažný bod bere rok 1929. Během Velké hospodářské krize se ale projevily dva zcela různé patologické jevy a každý z nich vyžadoval jinou diagnózu – a jinou léčbu.

Prvním a nejproslulejším patologickým jevem byl říjnový krach burzy v roce 1929 ve Spojených státech. V žádné jiné zemi nedosáhla panika na akciovém trhu takových rozměrů, z velké části proto, že žádná jiná země nezažila euforické přírůstky akciových cen, které do nitra finanční spekulace přilákaly velké množství Američanů nesmírně různorodého původu.

Druhý patologický jev byl určující pro zvrat krušné recese ve Velkou hospodářskou krizi. V létě roku 1931 vytryskla ze střední Evropy série záchvatů bankovní paniky a zavlekla finanční nákazu do Velké Británie, poté do USA a Francie a nakonec do celého světa.

Všem analýzám deprese odjakživa dominuje panika roku 1929, a to ze dvou poněkud zvláštních důvodů. Zaprvé, burzovní zhroucení z října roku 1929 zatím nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit ve smyslu racionálních příčin, tedy reakce účastníků trhu na konkrétní novinky. Krach tudíž představuje intelektuální hádanku a ekonomové si hledáním novátorských vysvětlení mohou vybudovat renomé.

Někteří lidé usuzují, že trhy jsou jednoduše iracionální. Jiní vynakládají značné úsilí, aby sestavili komplikované modely, podle nichž investoři možná dokázali předvídat krizi anebo přemítali nad pravděpodobností ochranářských reakcí v jiných zemích na celní zákon USA, třebaže tato americká norma ještě nebyla ani dokončena.

Druhým důvodem, proč si akademici a političtí komentátoři oblíbili rok 1929, je, že předkládá jasnou pohnutku k podnikání konkrétních politických opatření. Keynesiánům se daří dokládat, že fiskální stimul dokáže stabilizovat očekávání trhu, takže zajišťuje celkový rámec důvěry. Monetaristé vypravují odlišný, ale paralelní příběh o tom, jak stabilní měnový růst předchází radikálním nepokojům.

Krach roku 1929 neměl sice žádnou zřetelnou příčinu, ale dvě velice přesvědčivá řešení. S evropskou bankovní katastrofou roku 1931 to bylo právě naopak. Hledáním novátorských výkladů jejích příčin si akademické vavříny vydobýt nelze: tyto krachy byly důsledkem slabých míst ve finančnictví zemí, kde špatné politiky vyvolaly hyperinflaci, která zruinovala bilance bank. Niterná zranitelnost zapříčinila náchylnost k politickým šokům a na pád domečku z karet pak stačily spory nad středoevropskou celní unií a válečnými reparacemi.

Napravit vzniklou škodu bylo ovšem těžké. Na rozdíl od roku 1929 žádná jasná makroekonomická řešení finanční tísně neexistovala (a neexistují).

Někteří proslulí makroekonomové, včetně Larryho Summerse, současného hlavního ekonomického mozku Obamovy vlády, se snaží podíl nestability finančního sektoru na vzniku depresí bagatelizovat. Pokud vůbec odpovědi existují, pak spočívají v pomalém a bolestivém očišťování bilancí a v mikroekonomické restrukturalizaci, již žádný vševědoucí plánovač nemůže nařídit shora a která tudíž vyžaduje, aby své názory a chování změnila řada podniků a jednotlivců. Zkvalitnění regulace a dohledu je sice dobrý nápad, ale spíš než k vypořádání se s důsledky pohromy, která už nastala, se hodí k předcházení budoucích krizí.

Důsledkem dlouhé diskuze o krizi roku 1929 mezi akademiky i širokou veřejností je, že lidé začali očekávat, že musí existovat snadná řešení. Jenže krach Lehman Brothers v září 2008 byl událostí odpovídající roku 1931, silně evokující svět ekonomiky v depresi. Krachy bank v Rakousku a Německu by kdysi nestáhly celý svět od recese do deprese, kdyby tyto země bývaly izolovanými či soběstačnými ekonomikami. Jenže ony svá hospodářství ve druhé půli 20. let vystavěly na vypůjčených penězích, zejména z Ameriky.

Tato závislost je analogická ke způsobu, jímž v prvním desetiletí nového milénia, kdy se zdánlivý hospodářský zázrak zakládal na čínské ochotě půjčovat, přitékaly do USA peníze z rozvíjejících se ekonomik, především asijských. Krachy bank v roce 1931 i v září 2008 otřásly důvěrou mezinárodního věřitele: kdysi USA, dnes Číny.

Obě lekce jsou nepříjemné – ta o pomalosti a bolestivosti rekonstrukce bank i ta o závislosti na velkém externím poskytovateli kapitálu. Dlouho bylo jednodušší opakovat konejšivou mantru, že světové společenství se kolektivně naučilo předcházet krachům ve stylu roku 1929 a že to centrální banky světa jasně dokázaly v roce 1987 i 2001.

Vlády si za stabilizaci očekávání a tedy za předcházení tomu, aby se krize zhoršovala, nepochybně zaslouží chválu. Je ale zavádějící, když úředníci vychvalují jednoduché, či dokonce zjednodušující politické návrhy jako podklad pro naději, že se dokážeme vyhnout dlouhému období náročné ekonomické adaptace.