NEW HAVEN – Možná se nezdá, že suverénní dluhová krize v Evropě a sílící obavy o dluhovou situaci ve Spojených státech by měly otřást základní ekonomickou důvěrou. Zjevně se to však stalo. A ztráta důvěry, která se projevuje nechutí ke spotřebě a investicím, může být sebenaplňujícím se proroctvím vyvolávajícím obávanou hospodářskou slabost. Významné poklesy indexů spotřebitelské důvěry v Evropě i Severní Americe už tuto zvrácenou dynamiku odrážejí.

V USA dnes máme každodenní ukazatel s názvem Gallupův index ekonomické důvěry, takže můžeme přesně stanovovat změny důvěry v čase. Tento index prudce poklesl mezi prvním červencovým a prvním srpnovým týdnem – tedy v době, kdy američtí političtí činitelé děsili všechny představou, že se jim nepodaří zvýšit dluhový strop federální vlády a zabránit tomu, aby se USA ocitly 2. srpna v platební neschopnosti. Tato zpráva v té době denně figurovala ve sdělovacích prostředcích. Druhý srpen uplynul, platební neschopnost se nekonala, ale v pátek o tři dny později snížila agentura Standard & Poor’s rating dlouhodobého dluhu USA ze stupně AAA na stupeň AA+. Následující pondělí klesl index S&P 500 téměř o 7%.

Kvůli strašákovi vládního patu, který mohl způsobit ponižující státní bankrot, náhle USA připomínaly evropské země, které skutečně balancují na okraji propasti. Evropský příběh se stal i příběhem americkým.

Změny v důvěře veřejnosti jsou na podobných příbězích postaveny, jelikož lidská mysl je vůči nim velmi vnímavá, zvláště v případě emotivních lidských příběhů. Příběh možného státního bankrotu USA tyto parametry přesně splňuje, poněvadž se dotýká amerického pocitu hrdosti, křehké světové nadvlády a politických vzedmutí.

Dost možná jde o poutavější příběh, než jakým byl onen nejvypjatější okamžik finanční krize v roce 2008, kdy padla banka Lehman Brothers. Pokles Gallupova indexu ekonomické důvěry byl v červenci 2011 prudší než v roce 2008, ačkoliv jeho hodnota zatím neklesla tak hluboko jako tehdy.

Většina indexů důvěry je dnes založena na výzkumných otázkách, v nichž se po respondentech žádá, aby ohodnotili stav ekonomiky dnes nebo v blízké budoucnosti. George Gallup, průkopník výzkumných metod a zakladatel Gallupova centra pro výzkum veřejného mínění, zavedl index důvěry v roce 1938, ke konci velké hospodářské krize, kdy položil Američanům otázku: „Myslíte si, že firmy budou ode dneška za šest měsíců v lepším, nebo v horším stavu?“ Odpovědi interpretoval jako měření „optimismu veřejnosti“ a „neuchopitelného duševního postoje, jenž je chápán jako životně důležitý prvek v mezitýdenních fluktuacích podnikatelské aktivity“.

Zdá se však dost nepravděpodobné, že velké změny v důvěře lidí (v tom typu důvěry, který ovlivňuje jejich ochotu utrácet nebo investovat) jsou zakořeněny v očekáváních v tak krátkém časovém horizontu.

Když to George Gallup téměř devět let po vypuknutí velké hospodářské krize psal, byl v zemi všeobecně rozšířený pocit bezmezné marnosti – přesvědčení, že vysoká nezaměstnanost nikdy neskončí. Toto smýšlení pravděpodobně brzdilo spotřebu a investice mnohem víc než jakékoliv názory na změny v příštích šesti měsících. Ochota spotřebitelů utrácet koneckonců závisí na jejich celkové situaci, nikoliv na otázce, zda na tom budou firmy v krátkodobém horizontu o trochu lépe. Podobně i ochota firem přijímat lidi a rozšiřovat činnost závisí na jejich dlouhodobějších očekáváních.

Výzkum spotřebitelského smýšlení Američanů, který počátkem 50. let zavedl George Katona z Michiganské univerzity a dnes je známý pod názvem „Thomson-Reuters University of Michigan Surveys of Consumers“, obsahuje i pozoruhodnou otázku vztahující se k přiměřeně dlouhé budoucnosti, konkrétně k pěti letům od položení otázky, a ptá se na bytostné obavy týkající se tohoto období:

„Co je podle vás při pohledu do budoucna pravděpodobnější – že v zemi jako celku budeme mít během následujících zhruba pěti let setrvale dobré časy, anebo že zažijeme období rozsáhlé nezaměstnanosti či deprese, případně něco jiného?“

Tato otázka se obvykle nevypichuje a nepředkládá k pozornosti, ale zdá se, že přesně vystihuje, co opravdu chceme vědět: tedy jaké hluboké úzkosti a obavy lidí by mohly zbrzdit jejich ochotu k dlouhodobému utrácení. Odpovědi na tuto otázku by nám mohly docela dobře pomoci mnohem přesněji předpovědět budoucí vyhlídku.

Mezi červencem a srpnem tyto odpovědi sklouzly až do pásma deprese a index optimismu založený na odpovědích na tuto otázku je na nejnižší úrovni od „velké recese“ vyvolané počátkem 80. let ropnou krizí. Nejvyšší hodnoty 135 bodů dosáhl v roce 2000, na samotném vrcholu miléniové bubliny na akciových trzích. Do května 2011 klesl na 88 bodů a v září, tedy jen o čtyři měsíce později, už byl na pouhých 48 bodech.

To je mnohem výraznější „sešup“, než jaký zaznamenaly indexy celkové spotřebitelské důvěry. K poklesu docházelo v průběhu větší části desetiletí, kdy jsme začínali vidět konec přemrštěné expanze tažené dluhem, a s poslední dluhovou krizí se urychlil.

Načasování a podoba těchto výsledků průzkumů veřejného mínění naznačují, že naše základní ekonomická vyhlídka na úrovni průměrného občana je úzce spjatá s příběhy o nadměrném půjčování, ztrátě zodpovědnosti na vládní i osobní úrovni a o pocitu, že věci jdou mimo naši kontrolu. Taková ztráta důvěry může docela dobře trvat celé roky.

Zároveň však platí, že hospodářskou vyhlídku nelze nikdy plně analyzovat pomocí konvenčních statistických modelů, poněvadž může záviset na něčem, co takové modely nezohledňují: na naší schopnosti najít cestu k nahrazení jedné interpretace – v současné době příběhu o dluhu, který se vymkl kontrole – inspirativnějším příběhem.