Ve svých Dějinách evropské morálky, které vyšly v roce 1869, irský historik a filozof W. E. H. Lecky napsal:

Laskavé chování zprvu zahrnuje toliko rodinu, záhy se však kruh rozšíří a obsáhne nejprve třídu, poté národ, poté koalici národů, nato veškeré lidstvo, až nakonec jest jeho vliv patrný i na počínání člověka ve světě zvířecím…

Je možné, že toto rozšiřování kruhu morálky vbrzku učiní významný krok kupředu. Francisco Garrido, bioetik a poslanec španělského parlamentu, navrhl rezoluci, která nabádá vládu, aby „deklarovala svou podporu projektu ‚Great Ape‘ a podnikla na mezinárodních fórech a v organizacích veškerá nezbytná opatření pro ochranu lidoopů před špatným zacházením, zotročováním, mučením, smrtí a vyhynutím“. Tato rezoluce by neměla sílu zákona, ale její schválení by se stalo prvním případem, kdy by zákonodárný sbor některého státu uznal zvláštní postavení lidoopů a potřebu chránit je nejen před vyhynutím, ale i před týráním jednotlivých kusů.

Projekt „Great Ape“ („Lidoop“) jsem založil v roce 1993 spolu s italskou filozofkou a bojovnicí za práva zvířat Paolou Cavalieriovou. Naším cílem bylo zajistit lidoopům některá základní práva: právo na život, svobodu a ochranu před mučením.

Projekt se ukázal jako kontroverzní. Někteří odpůrci namítají, že rozšiřováním práv za hranice našeho druhu zacházíme příliš daleko, zatímco podle jiných projekt nezachází dostatečně daleko, poněvadž omezuje přiznání práv pouze na lidoopy.

První druh kritiky veskrze odmítáme. Neexistuje žádný rozumný morální důvod, proč by se základní práva měla omezovat na příslušníky určitého konkrétního druhu. Pokud bychom se setkali s inteligentními a sympatickými mimozemšťany, také bychom jim upřeli základní práva, jelikož nejsou příslušníky našeho druhu? Přinejmenším bychom tedy měli přiznat základní práva všem bytostem, které projevují inteligenci a vědomí (včetně určité míry uvědomění si vlastního já) a jež mají emocionální a sociální potřeby.

Ke druhému typu kritiky se stavíme shovívavěji. Projekt „Great Ape“ neodmítá myšlenku přiznání základních práv i jiným živočichům. Pouze tvrdí, že potřeba takových práv je nejsilnější právě ve vztahu k lidoopům. Činnost badatelů, jako jsou Jane Goodallová, Diane Fosseyová, Birute Galdikasová, Frans de Waal a řada dalších, bohatě demonstruje, že lidoopi jsou inteligentní bytosti se silnými emocemi, jež se v mnoha ohledech podobají našim.

Šimpanzi a gorily udržují dlouhodobé vztahy nejen mezi matkou a dítětem, ale i mezi nepříbuznými jedinci. Když jim zemře někdo milovaný, dlouhou dobu truchlí. Dokážou řešit složité hádanky, které vyvádějí z míry většinu dvouletých dětí. Jsou s to naučit se stovky znaků a skládat je do vět, které dodržují gramatická pravidla. Projevují smysl pro spravedlnost a protiví se jim ti, kdo nedokážou oplatit prokázanou laskavost.

Pokud zahrneme šimpanzy a například hady do jedné skupiny s názvem „zvířata“, dáváme tím mimoděk najevo, že propast mezi námi a šimpanzy je větší než propast mezi šimpanzy a hady. Z evolučního hlediska je to však nesmysl. Šimpanzi jsou našimi nejbližšími příbuznými a jejich nejbližšími příbuznými nejsou gorily ani orangutani, nýbrž my. Před třemi lety dokonce skupina vědců pod vedením Dereka Wildmana ve své Zprávě Národní akademie věd navrhla, aby byli šimpanzi pro svou genetickou blízkost k člověku zařazeni do rodu Homo.

Jako každá významná a novátorská myšlenka vyvolal i Garridův návrh ve Španělsku značnou diskusi. Někteří lidé se obávají, že bude překážet lékařskému výzkumu. Jediným biomedicínským výzkumným pracovištěm, které v poslední době pracovalo s lidoopy, je však Biomedicínské centrum pro výzkum primátů v nizozemském Rijswijku. Zpráva Nizozemské královské akademie věd z roku 2002 přitom shledala, že tamní šimpanzí kolonie neslouží žádným životně důležitým výzkumným účelům, a nizozemská vláda následně biomedicínský výzkum na šimpanzech zakázala. V současné době se tedy v Evropě na lidoopech neprovádí žádný lékařský výzkum, čímž padl další důvod, proč jim nepřiznat některá základní práva.

Odpor částečně pramení i z nepochopení. Přiznání práv lidoopům neznamená, že všichni musí být osvobozeni – včetně těch, kteří se narodili a byli vychováni v zoo a ve volné přírodě by nepřežili. Stejně tak to nevylučuje eutanazii, pokud bude v zájmu jedinců, jejichž utrpení již nelze zmírnit. Podobně jako se o sebe nedokážou postarat někteří lidé a potřebují mít kolem sebe pečovatele, budou je mít kolem sebe také lidoopi žijící v lidských komunitách. Rozšíření základních práv na lidoopy neznamená, že přestanou být subjekty, které lze vlastnit a využívat je k pobavení či obveselení.

Poslední skupina oponentů pak uznává argumenty pro rozšíření práv na lidoopy, ale obává se, že se tím vydláždí cesta pro rozšíření stejných práv na všechny primáty, všechny savce či všechna zvířata. Tito lidé by mohli mít pravdu. To ukáže jedině čas. S podstatou argumentace ve prospěch přiznání základních práv lidoopům to však nijak nesouvisí. Od snahy učinit nyní správnou věc by nás neměly odradit obavy, že nás později někdo přesvědčí, abychom správnou věc učinili znovu.