STANFORD – V době, kdy se ekonomiky z celého světa po nejhlubší recesi za poslední generaci navracejí k růstu, se pozornost znovu upírá na enormní fiskální deficity a obrovskou expanzi vládních dluhů. Letošní předpokládané deficity (vyjádřené jako podíl HDP) dosahují ve Spojených státech pozoruhodných 13,5%, což je dvojnásobek předchozího rekordu dosaženého uprostřed strašlivé krize na počátku 80. let. A zde jsou deficity některých dalších velkých ekonomik: Velká Británie 14,4%, Francie 8,2%, Indie 8,0%, Japonsko 7,4%, Itálie 5,4%, Německo 4,7%, Čína 4,2% a Kanada 2,4%.

Kromě automatického poklesu daňových výnosů a zvýšení sociálních výdajů během recese se mnoho států ve snaze stimulovat své ekonomiky uchýlilo také k velkému zvyšování výdajů a/nebo daňovým škrtům. Zvýšení deficitu je součtem těchto „automatických stabilizátorů“ a volitelných programů. Volitelná politická reakce byla největší v USA, kde v letech 2008-2010 dosáhne celkem 4,8% HDP, a také v Číně, kde dosáhne 4,4% HDP – v Německu a Kanadě byla naproti tomu umírněná a ve Velké Británii, Francii a Indii menší.

Rovněž automatické zvýšení deficitu bylo největší v USA, umírněné ve Velké Británii a Německu a menší v Japonsku, Indii, Kanadě, Číně, Francii a Itálii. Tyto automatické dopady by se brzy měly začít obracet, jakmile se ekonomická aktivita zotaví, avšak vedou se rozsáhlé debaty – mimo jiné i na schůzkách G-8 a G-20 –, zda by se volitelný stimul měl prodloužit nebo ukončit, zopakovat nebo zvrátit.

Protože každý dnes vypůjčený dolar, euro, jen, rupie nebo jüan vyžaduje stejnou současnou hodnotu vyplacenou na budoucí úrokové platby – a tedy i budoucí daně –, je třeba poměřit významné dlouhodobé náklady s přínosy, které deficity přinášejí dnes; žádný fiskální „oběd zdarma“ neexistuje.

Někteří politici, například prezident Barack Obama v USA, vydávají své fiskální stimulační programy za efektivní reakci na hospodářskou krizi. Hlásí se k dlouhodobé fiskální zodpovědnosti, ale pro následující roky navrhují rozpočty s vysokými deficity a velká zvýšení poměru dluhu k HDP.

Představitelé politických stran, které nejsou u moci, naopak deficity a dluh odsuzují jako strašlivý odkaz pro naše děti a nepřekonatelnou zátěž pro ekonomiku. V USA v 80. letech pranýřovali demokraté prezidenta Ronalda Reagana kvůli deficitům; republikáni dnes pranýřují prezidenta Obamu kvůli mnohem vyšším schodkům a dluhu. Deficity jsou pro politiky pohodlné, neboť skrývají a odkládají skutečné daňové náklady výdajů. Kdy jsou však deficity žádoucí, a kdy zničující?

Vliv ekonomiky na rozpočtovou rovnováhu je rychlejší, jistější a větší než vliv rozpočtové rovnováhy na ekonomiku. Všichni ekonomové se shodují, že bychom měli umožnit působení automatických stabilizátorů. Volitelná fiskální politika naopak často reaguje na recesi pouze neohrabaně, a to vzhledem k obvyklé prodlevě při zavádění legislativních a administrativních opatření, k politice úliteb a k prosazování vlastních zájmů při rozhodování o výdajích a zdanění. Současný americký stimul zasáhl ekonomiku mnohem později, než se slibovalo. Většina stimulačního balíku bude navíc utracena až poté, co recese „podle všeho skončí“, a důkazy nasvědčují tomu, že má zatím jen malý efekt.

Je vhodné financovat (některé) dlouhodobé veřejné kapitálové investice z vládních půjček, poněvadž přínos bude narůstat po mnoho let a budoucí daňoví poplatníci by mohli spravedlivě nést část zátěže. Pro americké státní a místní vlády je to standardní praxe. Zároveň je efektivnější udržovat daňové sazby stabilní, díky tomu financovat na dluh dočasné velké výdajové potřeby, jako je rozšiřování armády během války (nebo s cílem předejít válce), a hromadění dluhu zastavit až později.

Půjčky americké federální vlády převyšovaly ve všech letech od konce druhé světové války daňové příjmy. Takové dluhové financování je bez výkyvů a zároveň efektivní. Současné stimulační programy však obsahují jen málo věcí, které lze na základě kteréhokoliv výše uvedeného důvodu ospravedlnit.

Základními fiskálními ukazateli jsou úroveň, složení a růst výdajů a daní. I při vyrovnaném rozpočtu stále existuje otázka efektivity a účinnosti výdajů, neboť každý dolar vládních příjmů stojí ekonomiku vzhledem k pokřivení soukromých rozhodnutí vlivem daní přibližně 1,30 dolaru.

Velké deficity přenášejí účet za dnešní spotřebu na budoucí generace a mohou vytěsnit soukromé investice, čímž zpomalí zvyšování životní úrovně. Deficity jsou riskantnější, pokud jsou úroveň státního dluhu a akumulace všech předešlých deficitů vysoké nebo ve vztahu k HDP rychle stoupají.

Poměr dluhu k HDP se v jednotlivých zemích velmi liší. V USA se zdvojnásobí, pokud prezident Obama nezařadí zpátečku, jak to učinil prezident Bill Clinton, když spolu s republikánským Kongresem vyrovnávali rozpočet.

Deficity jsou problematické, pokud financují spotřebu, nikoliv produktivní veřejné investice do infrastruktury. Krizové financování skromné a opožděné infrastrukturální složky většiny stimulačních programů naznačuje, že jejich velká část by neprošla rigorózním testem nákladů a přínosů. Některé americké federální agentury se snaží utrácet desetinásobek svých předchozích rozpočtů – to není recept na hospodárnost ani rychlost. Deficity navíc mohou vést k inflaci, pokud centrální banky monetizují vládní dluh – na finančních trzích toto vážné znepokojení existuje a Čína již v tomto smyslu varovala Ameriku.

Řešení těchto obav vyžaduje, aby se fiskální únikové strategie naplánovaly, ohlásily a zavedly brzy – dříve než stimulační programy natrvalo zapustí kořeny, vytvoří silný okruh na nich závislých voličů a podstatně zvýší riziko růstu úrokových sazeb, inflace a zdanění. V tomto ohledu mají občané na celém světě od Bostonu po Berlín a od Madrásu po Moskvu pravdu, když je exploze vládních dluhů děsí.