CAMBRIDGE – V poslední době se snažím svému jedenáctiletému synovi Gabrielovi vysvětlit astronomické rozdíly v příjmech lidí.

Zakladatel Microsoftu Bill Gates poprvé pronikl do Gabrielova povědomí před dvěma lety, kdy jeho otec působil jako Gatesův předskokan na jedné velké konferenci sponzorované dánskou vládou. Od té doby Gabriela fascinují zdánlivě neomezené možnosti člověka disponujícího 60 miliardami dolarů.

Kdykoliv například Gabrielovi řeknu, že něco má neuvěřitelnou cenu (i když je to například slavný obraz v muzeu), syn se bez výjimky zeptá: „Ale Bill Gates by si to koupit mohl, že?“ Ano, Gates by si mohl koupit celé muzeum. Ale pak by se jednoduše otočil a zase ho vrátil, aby se do něj mohli podívat všichni, takže to vlastně nemá smysl. Gabriel o tom však není zcela přesvědčen.

Dospěl totiž k závěru, že nemůže-li se stát profesionálním basketbalistou, jakmile vyroste, pak by si rád koupil tým. Jako profesor ekonomie si nemohu pomoci a musím mu položit otázku, zda ví, že takový tým Národní basketbalové asociace stojí 300-500 milionů dolarů. „Ale Bill Gates by to mohl udělat. Ten by si mohl koupit všechny týmy v lize, že?“ Odpovídám, že ano. Ale kdyby měl Bill Gates vlastnit celou NBA, podle čeho by se rozhodl, kterému týmu fandit? Gabriel připouští, že na tom něco je, ale já poznávám, že ani tentokrát není zcela přesvědčen.

Gates není jediný, kdo si může hravě kupovat týmy a obrazy. Nejnovější seznam nejbohatších lidí Ameriky podle časopisu Forbes ukázal, že devíti loňským rekordmanům v příjmech, mezi něž patří i starosta New Yorku Michael Bloomberg, se loni podařilo rozhojnit své bohatství o 5-9 miliard dolarů. Ano, to je pouze meziroční zvýšení jejich bohatství. Dohromady jejich výdělky ve výši 55 miliard dolarů překonaly celý národní důchod více než stovky zemí.

Abych tato astronomická čísla zasadil do perspektivy, řekl jsem Gabrielovi, ať si sám zkusí ověřit, že chce-li se člověk zařadit mezi devět občanů Spojených států s nejvyššími příjmy, musí vydělávat nejméně 150 dolarů za vteřinu , a to včetně doby strávené jídlem a spánkem. To je 9000 dolarů za minutu nebo 540 000 dolarů za hodinu.

A kolik největší boháči Ameriky vydělávají v porovnání s miliardou nejchudších lidí na světě? Inu, kdyby devět lidí z čela žebříčku své výdělky darovalo, rovnalo by se to přibližně tříměsíčnímu příjmu nejchudší miliardy lidí. (Gabriel samozřejmě ví, že Bill Gates a Warren Buffet už darovali desítky miliard.)

A pokud jde o zbylých devět měsíců, pak vzhledem k faktu, že USA představují pouze asi 25% světových příjmů, lze rozumně odhadovat, že i jinde na světě žijí velmi zámožní jedinci, kteří by se možná dokázali přidat. (Například mexický telefonní magnát Carlos Slim je Gatesovým silným konkurentem v boji o titul nejbohatšího člověka na světě.)

Leč myšlenka, že ultraboháči by mohli snadno vyřešit chudobu, je otupujícím způsobem naivní. Většina seriózního akademického výzkumu silně podporuje názor, že bohaté země mohou nejlépe pomoci chudým regionům, jako je Afrika, tím, že otevřou své trhy a poskytnou pomoc při budování fyzické i institucionální infrastruktury.

Největší úspěchy v boji s globální chudobou hlásí Čína a Indie – dvě země, které si do značné míry pomohly samy. Vysvětlovat to Gabrielovi se však zatím zdá příliš komplikované. A tak se při líčení, jak by bylo skvělé, kdybychom mohli dávat více peněz, uchyluji ke zjednodušenému schématu rocková hvězda/Organizace spojených národů.

Jsou obrovské rozdíly v příjmech a bohatství zákonitým výsledkem rychlého růstu? Dějiny nám celkově vzato odpovídají „ano“. Čína, jejíž růst od roku 1970 překonal veškeré rekordy, je na nejlepší cestě dosáhnout nejnerovnější distribuce příjmů na světě. Každopádně už předstihla úroveň nerovnosti v USA a blíží se Latinské Americe.

Politická řešení nejsou snadná. Mnozí superboháči jsou zároveň superkreativní a vytvářejí obrovské hodnoty. Země jako Velká Británie si zámožné cizince předcházejí prostřednictvím mimořádně výhodného ošetřování investičních příjmů. Skupina ultraboháčů je totiž také ultramobilní. Vyděláváte-li 540 000 dolarů za hodinu, nemusíte příliš dlouho spořit, abyste si koupili byt, dokonce i v Londýně.

Každopádně existují určité hranice, kolik daňového tlaku může politický systém na ultraboháče vyvinout. Považte, že kterýkoliv z devíti Američanů s nejvyššími příjmy vydělá za dva dny více, než čelní kandidátka na úřad amerického prezidenta Hillary Clintonová vybere na kampaň za dobrého čtvrt roku.

Spíše než aby globalizace trestala bohatství zdaňováním, posiluje argumenty pro přechod na rovnou daň z příjmu (nebo ještě lépe spotřeby) s rozumně vysokou úrovní osvobození. Kromě obvyklých argumentů efektivity bude jednoduše stále obtížnější a nákladnější udržovat složité a zapeklité národní daňové soustavy.

Posun směrem k zásadní daňové reformě bohužel není ve většině zemí na pořadu dne. Lze jen doufat, že generace našich dětí vyroste do světa, který bude lépe vyvažovat efektivitu a majetek, než to děláme my. Gabriel říká, že o tom bude přemýšlet.