NEW YORK – Protestní hnutí, které v lednu začalo v Tunisku, poté se rozšířilo do Egypta a dále do Španělska, získalo už globální charakter, přičemž protesty zachvacují Wall Street a města napříč Amerikou. Globalizace a moderní technologie dnes společenským hnutím umožňují překonávat hranice stejně rychle, jako to dokážou myšlenky. Úrodnou půdu našly sociální protesty všude: pocit, že „systém“ selhal, a přesvědčení, že ani v demokracii volební proces situaci nenapraví – tedy přinejmenším bez silného tlaku ulice.

V květnu jsem se vydal do míst tuniských protestů, v červenci jsem hovořil se španělskými indignados, pak jsem navštívil mladé egyptské revolucionáře na káhirském náměstí Tahrír a před několika týdny jsem v New Yorku promluvil s účastníky protestu Okupuj Wall Street. Existuje určité společné téma, vyjádřené hnutím OWS prostým sloganem: „Nás je 99%.“

Toto heslo je ozvěnou titulku nad článkem, který jsem nedávno otiskl pod názvem „V zastoupení 1 %, pro 1 % a skrze 1 %“ a v němž jsem popisoval enormní nárůst nerovnosti ve Spojených státech: 1 % populace ovládá víc než 40 % majetku a získává přes 20 % příjmu. Přitom vyvolení v této exkluzivní vrstvě jsou často tak štědře odměňováni nikoliv proto, že jsou pro společnost větším přínosem – bonusy a bailouty toto zdůvodnění nerovnosti elegantně vyrabovaly –, ale proto, že jsou, řečeno bez obalu, úspěšnými (a někdy zkorumpovanými) dobyvateli renty.

Tím nechci popřít, že někteří z tohoto 1 % jsou mimořádně přínosní. Ostatně společenské přínosy mnoha skutečných inovací (oproti neotřelým finančním „produktům“, které v posledku rozpoutaly chaos ve světové ekonomice) obvykle dalece přesahují to, co dostanou jejich autoři.

Pro nárůst ekonomické nerovnosti jsou však po celém světě zásadní politické vlivy a praktiky potlačující konkurenci (často udržované skrze politiku). Tento trend dále posilují daňové soustavy, kde miliardář jako Warren Buffett platí nižší daň (coby procento svého příjmu) než jeho sekretářka anebo kde jsou spekulantům, kteří přispěli k podražení globálního hospodářství, vyměřeny nižší daně než těm, kdo si na svůj příjem vydělávají prací.

Výzkum v posledních letech doložil, jak důležité a hluboce zakořeněné jsou pojmy spravedlnosti. Buřiči ve Španělsku, jakož i v dalších zemích, jsou právem rozhořčeni: máme tu systém, v němž bylo vypomoženo bankéřům, zatímco ti, na nichž kořistili, jsou ponecháni osudu a musí se o sebe postarat sami. Ještě horší je, že bankéři opět sedí ve svých křeslech, pobírají bonusy ve výši přesahující, co by si většina pracujících ráda vydělala za celý život, zatímco mladým, kteří pilně studovali a dodržovali pravidla, schází vyhlídky na získání uspokojivého zaměstnání.

Vzestup nerovnosti je plodem vražedné spirály: movití dobyvatelé renty využívají svého bohatství k ovlivňování legislativy s cílem ochránit svůj majetek – a svůj vliv. Nejvyšší soud USA ve svém nechvalně proslulém rozhodnutí nad případem Citizens United dal korporacím volnou ruku při využívání peněz ve snaze ovlivnit směřování politiky. Zatímco však boháči mohou k umocnění svých názorů používat peníze, na ulici mi policie nedovolila promluvit k účastníkům protestu OWS za pomoci megafonu.

Kontrast mezi přeregulovanou demokracií a neregulovanými bankéři neušel pozornosti. Účastníci protestů jsou ale důmyslní: dav jako ozvěna opakoval, co jsem řekl, aby to všichni slyšeli. A aby předešli přerušování „dialogu“ potleskem, gesty rukou vysílali působivé signály vyjadřující souhlas.

Mají pravdu, že s naším „systémem“ je něco špatně. Po celém světě máme nevyužité zdroje – zájemce o práci, nečinné stroje, prázdné budovy – a obrovské nenaplněné potřeby: boj proti chudobě, podporu rozvoje a modernizaci ekonomiky s ohledem na globální oteplování, abychom jmenovali jen namátkou. Poté, co v Americe bylo v posledních letech zabaveno víc než sedm milionů rodinných domů kvůli nesplácení hypoték, máme prázdné domy a lidi bez domova.

Účastníci protestů jsou kritizováni, že nemají žádnou agendu. To však míjí podstatu protestních hnutí. Jsou výrazem frustrace z volebního procesu. Jsou poplašnou sirénou.

Antiglobalizační protesty v Seattlu roku 1999, při příležitosti, která byla pokládána za slavnostní zahájení nového kola obchodních rozhovorů, přitáhly pozornost k neúspěchům globalizace a mezinárodních institucí a dohod, jimiž se řídí. Když tisk prověřil tvrzení demonstrantů, zjistil, že je v nich víc než jen zrnko pravdy. Obchodní jednání, která následovala, byla jiná – přinejmenším v principu měla být rozvojovým kolem, které napraví některé z nedostatků, na něž protesty poukázaly – a Mezinárodní měnový fond následně prošel významnými reformami.

Také protesty za občanská práva v 60. letech minulého století v USA upozornila na všudypřítomný institucionalizovaný rasismus v americké společnosti. Toto dědictví není stále překonané, ale volba prezidenta Baracka Obamy ukazuje, jak daleko tyto protesty Ameriku posunuly.

Na jisté úrovni dnešní protestující žádají velmi málo: šanci využít svých dovedností, právo na slušnou práci za slušný plat a spravedlivější ekonomiku a společnost. Jejich naděje je evoluční, ne revoluční. Na jiné úrovni ale žádají ohromnou věc: demokracii, kde nezáleží na penězích, ale na lidech, a tržní hospodářství, které přináší, co by mělo.

Jde o spojené nádoby: jak jsme se přesvědčili, nespoutané trhy vedou k ekonomickým a politickým krizím. Trhy fungují, jak mají, jedině když se rozvíjejí v rámci vhodných vládních regulací; a tento rámec lze vytvořit jedině v demokracii, která reflektuje všeobecný zájem – ne zájmy 1 %. Nejlepší vláda, jakou lze koupit za peníze, už nestačí.