Ve fotbale není porážka nikdy definitivní, ale zato je vždy vášnivá. Z hlediska milovníků fotbalu měla FIFA (řídicí orgán mezinárodního fotbalu) dostat již dávno Nobelovu cenu míru. Z hlediska ostatních, které fotbal a jím vzbuzované emoce dráždí, již tento sport není hrou, nýbrž jistým druhem války, který útočí na nejnižší druh nacionalistických pudů.

Existuje nějaký vztah mezi fotbalem (a sportem obecně) a duchem nacionalismu a militarismu? Ve středověku byl sport v Anglii pravidelně zakazován, neboť se provozoval na úkor vojenského výcviku. Po porážce Francie bismarckovským Německem v prusko-francouzské válce doporučil baron Pierre de Coubertin (jenž o pár desetiletí později znovu odstartoval tradici olympijských her) obnovení národního důrazu na sport, který již byl v té době pokládán za jistou formu vojenské přípravy.

Při fotbalovém utkání posilují rituály – mávání vlajkami, zvuk státní hymny, kolektivní fandění – i používaný jazyk (týmy se snaží „převálcovat soupeře“, hráči „ostřelují branku“ a kdo má „v nohou dynamit“, ten dokáže vypálit „dělovku“) – dojem, že jde o válku vedenou jinými prostředky. A kvůli fotbalu už dokonce vypukla i válka opravdová. V roce 1969 došlo po kvalifikačním utkání na mistrovství světa ke konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem.

Zdá se, že fotbalové zápasy dokážou oživovat rivalitu národů a vyvolávat duchy minulých válek. Během finále mistrovství Asie v roce 2004, v němž se utkala Čína s Japonskem, měli na sobě čínští příznivci japonské vojenské uniformy ze 30. let, jimiž chtěli vyjádřit své nepřátelství vůči japonskému týmu. Jiní čínští fanoušci zase mávali plakáty s číslovkou „300 000“, která měla připomínat počet Číňanů zavražděných v roce 1937 japonskou armádou.

Lze však opravdu říci, že fotbal nese zodpovědnost za špatné diplomatické vztahy mezi současnou Čínou a Japonskem? Samozřejmě že ne. Nevraživost na fotbalovém hřišti pouze odráží existující napětí mezi zeměmi, které si s sebou nesou břemeno bolestných dějin.

Podíváme-li se na opačný konec spektra, zjistíme, že ani dramatické semifinále mezi Francií a Německem v Seville v roce 1982 nevyvolalo žádná politická vzedmutí, ať už v podobě diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi, nebo v podobě vztahů mezi oběma národy. Antagonismus zůstal omezen na objekt stadionu a skončil spolu s koncem utkání.

Tím, co fotbal skutečně poskytuje, je tedy jakýsi zbytkový prostor pro konfrontaci, který umožňuje kontrolované vyjádření animozit, přičemž nejvýznamnější oblasti interakce mezi soupeřícími zeměmi zůstávají nedotčeny. Francie a Německo budou mít brzy společnou armádu – již dnes používají společnou měnu –, avšak zachování národních týmů umožňuje v přísně omezeném rámci ventilovat přetrvávající rivalitu mezi oběma státy.

Fotbal může být i příležitostí k pozitivním gestům. Spolupořadatelství šampionátu v roce 2002 pomohlo urychlit vzájemné usmíření Japonska a Jižní Koreje. Výkonu jihokorejských fotbalistů se tleskalo dokonce i v Severní Koreji. Zdá se, že sport je nejlepším barometrem vztahů mezi oběma částmi rozděleného korejského národa.

Fotbal navíc dokáže více než dlouhé projevy či mezinárodní rezoluce napomáhat k pokroku směrem k mírovému řešení vojenských konfliktů. Po kvalifikaci na letošní mistrovství světa oslovila reprezentace Pobřeží slonoviny, která je složena z hráčů ze severu i jihu, své spoluobčany a požádala všechny válčící frakce, aby odložily zbraně a ukončily konflikt, jenž ničí jejich zemi. Když byl před několika lety svržen haitský prezident Jean-Bertrand Aristide, vystupovala brazilská fotbalová reprezentace jako vyslanec mírových sil OSN vedených brazilskými jednotkami. A jakmile konflikt ustane, je fotbal od Kosova po Kábul první známkou toho, že se společnost vrací k normálu.

Bývalý prezident FIFA João Havelange často snil o fotbalovém utkání mezi Izraelci a Palestinci: americký viceprezident Al Gore pokládal takový zápas za prostředek, jak pomoci Washingtonu vyřešit izraelsko-palestinský konflikt. Jednou se snad takové utkání uskuteční. Fotbalové střetnutí mezi Íránem a Spojenými státy v roce 1988 každopádně představovalo okamžik sbratření mezi oběma týmy. Další zápas Írán-USA by možná v dnešní obtížné době také něčemu napomohl.

Díky tomu, že umožňuje konfrontace omezené na symbolickou rovinu, jež neobsahuje žádná významná politická rizika, je fotbal tak užitečný. Jeho dopad na národní i mezinárodní veřejné mínění je široký, ale ne hluboký. Jak prohlásil sociolog Norbert Elias: „Diváci fotbalového utkání si mohou vychutnávat mytické vzrušení z bitev odehrávajících se na stadionu a přitom vědí, že ani hráči, ani oni samotní nepřijdou k úrazu.“

Stejně jako ve skutečném životě se mohou fanoušci zmítat mezi nadějí na vítězství a strachem z porážky. Ve fotbale je však vyřazení protivníka z boje pouze dočasné. Vždy je možná odveta. Já jako Francouz se například nemohu dočkat dalšího utkání mezi Francií a Německem na mistrovství světa. Přeji si však, aby Francie pomstila svou poslední porážku z mistrovství světa v Seville, nikoliv svou porážku u Verdunu.