Friday, November 28, 2014
1

Francouzská slepá ulička

PAŘÍŽ – S blížícími se prezidentskými volbami ve Francii směřuje země k bodu zlomu. Po tři desítky let, za vlády pravice i levice, sledovala Francie stejné neslučitelné, ne-li přímo protichůdné cíle. Vzhledem k tomu, že suverénní dluhová krize tlačí francouzské banky – a tím i francouzskou ekonomiku – ke zdi, něco bude muset povolit, a to brzy.

Až tento krach nastane – téměř jistě k tomu dojde rok nebo dva po volbách –, vyvolá radikální bolestné změny, možná ještě dalekosáhlejší, než byl státní převrat Charlese de Gaullea, který v roce 1958 vedl ke vzniku Páté republiky.

Většina francouzských politiků a byrokratů označuje podobné představy za vytahování strašáků. Copak prý nejsou klíčové ukazatele jako poměry dluhu nebo trendy rozpočtových schodků ve Spojených státech a ve Velké Británii horší? Jistě, francouzské nesnáze by se mohly jevit jako srovnatelné s problémy „Anglosasů“, nebýt ovšem milovaného dítěte francouzské politické garnitury: eura.

Samotné euro sice hospodářské problémy Francie nezpůsobilo, avšak oddanost francouzských politiků jednotné měně představuje nepřekonatelnou překážku jejich vyřešení. Základním problémem je, že superštědrý sociální stát (francouzské veřejné výdaje činily v roce 2010 zhruba 57% HDP, oproti 51% ve Velké Británii a 48% v Německu) dusí růst potřebný k tomu, aby euro zůstalo životaschopné.

Nejzávažnější strukturální vada souvisí s vysokými daněmi ze mzdy a regulací trhu práce, které firmám ztěžují – nebo přinejmenším neúnosně prodražují – možnost snížit počet zaměstnanců v případě zhoršení ekonomických podmínek. OECD uvádí, že francouzský „daňový klín“ (daně z příjmu plus sociální pojištění odváděné zaměstnanci a zaměstnavateli minus hotovostní transfery, vyjádřené jako procento celkových nákladů práce) byl v roce 2010 na všech úrovních příjmů domácností nejméně o 13 procentních bodů nad průměrem OECD.

Výsledkem jsou zvýšené jednotkové náklady práce oproti srovnatelné skupině zemí (zejména Německu) a tvrdošíjně vysoká nezaměstnanost. V 70. letech, kdy byl prezidentem Valery Giscard d’Estaing, nezaměstnanost každoročně stoupala a do roku 1980 dosáhla míry 6,3%. Když v roce 1981 nastupoval k moci François Mitterrand, sliboval rychlý růst a nižší nezaměstnanost, avšak jeho prezidentství provázely hospodářské zpomalení a rostoucí počet lidí bez práce. Do roku 1997 dosáhla nezaměstnanost 11,4% a od té doby klesla pod 8% pouze v jediném roce (2008).

Vysoké jednotkové náklady práce a míra nezaměstnanosti se zase podepisují na snížení trendového tempa hospodářského růstu, zejména kvůli nedostatečně využité pracovní síle, přičemž kombinace nevýrazného růstu a stále rostoucí sociální zátěže má za následek chronické rozpočtové schodky. Poslední přebytek vykázala země v roce 1974.

Současná předvolební kampaň se v důsledku toho zaměřuje na fiskální pozici Francie. Všichni se shodnou, že je nutné snížení deficitu, ale panují různé názory na otázku, jak toho dosáhnout. Léčba navrhovaná Sarkozym spočívá ve zvýšení růstu zmírněním daňové zátěže zaměstnavatelů při současném zvýšení sazby DPH. Sarkozyho hlavní protivník, lídr Socialistické strany François Hollande, by zavedl vyšší daně zejména pro bohaté lidi a finanční sektor, ale i pro velké firmy.

Protože jediná účinná řešení – plnohodnotná politická unie v eurozóně, anebo odchod od eura – jsou vyloučená, nezbývá jiná možnost než se krizí protrmácet. Tomuto přístupu se říká také „transferová unie“, která znamená nelítostné utahování opasků a klesající životní úroveň, protože silné země – za prvé a především Německo – jsou odhodlány omezit svůj závazek zachraňovat deficitní země tím, že veškeré transfery navážou na podmínku tvrdých rozpočtových škrtů.

Současně s tím vnucují finanční trhy vládám fiskální škrty, což je i případ plánované nové fiskální smlouvy (na které mimo jiné trvalo Německo). Proto je z ekonomik eurozóny vysávána poptávka, přičemž silnější vnější poptávka, která pramení ze znehodnocení eura oproti jiným významným měnám, nedokáže vyvážit dopad na růst.

Francouzská vláda očekává, že do roku 2014 se rozpočtové příjmy vyrovnají všem výdajům s výjimkou dluhové služby. Tato předpověď však předpokládá pokračující růst, zatímco ve skutečnosti Francie sklouzává do recese. Rozpočtový schodek tedy přetrvá a zapotřebí budou další škrty.

Zatne veřejnost zuby a překousne to, anebo bude žádat radikální změnu směru? V případě druhého scénáře by změnu buďto uskutečnila nějaká část etablované politické garnitury, která by se vzepřela dosavadním pořádkům, anebo by se jí zhostil některý úspěšný politický outsider, ať už šéfka Národní fronty Marine Le Penová na pravici, nebo Levicová fronta Jeana-Luca Mélenchona. Obě strany založily kampaň na protekcionistické platformě namířené proti euru.

Sarkozy zaujal státnickou pózu, jak se na stávajícího prezidenta sluší a patří: varuje voliče před různými těžkostmi, jako je potřeba pracovat déle za nižší hodinovou mzdu. Prezentovat francouzské veřejnosti bolestné strukturální změny jako cenu, kterou je nutné zaplatit za „Evropu“, však už nezabírá.

Hollandeův program naopak předpokládá, že bolestným změnám se lze vyhnout úplně uvolněním evropských omezení. Šéf socialistů naznačil, že v případě zvolení by začal znovu jednat o fiskální smlouvě a snažil se změnit stanovy Evropské centrální banky – možná jde o první náznak ochoty rozloučit se s evropskou ortodoxností. Hollande také slibuje, že napodobí své předchůdce a přesvědčí Německo o francouzském postoji – tedy že bude využívat německé fiskální transfery. Pak by Francie mohla zachovat svůj evropský projekt při nižších střednědobých nákladech na domácí životní úroveň.

Hollandeho mentorovi Mitterandovi se kdysi takový trik podařil. Nestalo se tak ovšem kvůli jeho větší mazanosti, ale spíš proto, že Francie byla tehdy vůči Německu v silnější pozici než dnes.

Na napětí mezi zachováním evropského projektu (rovnajícího se jednotné měně) a zabráněním tomu, aby se ekonomika dostala do chronické deprese, zareaguje Francie tak, že bude den zúčtování co nejdéle odkládat. Tato bezvýchodn�� strategie bude zahrnovat marné pokusy sázet na Německo i zoufalé ekonomické kejkle, jako je v podstatě nucené zabavování domácích úspor za účelem financování vládního dluhu. Den zúčtování však jednou přijde, a až se to stane, čeká francouzskou vládnoucí garnituru přísný soud.

  • Contact us to secure rights

     

  • Hide Comments Hide Comments Read Comments (1)

    Please login or register to post a comment

    1. CommentedZsolt Hermann

      Thank you for the very informative review article.
      Indeed it is not only France but the whole European Union that is ahead of very difficult decisions.
      The question looks like this: do we try to save the European Union by agreeing into a total political and economical integration, basically creating a single, supra-national democracy, or we abandon the "Eurodream" throwing basically each European country into the hands of the far right or the far left, leading to very unpredictable national, and international relationships.
      Looking at how the world has changed, how we evolved into a global, interconnected and interdependent system, the wise decision is to follow the natural path and enter the deeper integration.
      The question is whether we have enough visionary politicians who can pull such miracle off by rising above their own self interest, "legacy", providing enough transparent, honest, factual information to the voting public on the nature and laws governing our integral, natural system, to sway them before the elections.
      It is a problem since so far the same public has been brainwashed by the corporate led politicians and media with all the false information necessary to keep the profit making constant growth, exploitative machinery moving.
      Thus the same politicians and media might not have the necessary credibility any more.
      Maybe the changes have to come from "below" from the awakening public as we saw it through the mass demonstrations last year?
      On one hand these are exciting times as we are definitely writing history, our present civilization has outlived itself, on the other hand the stakes are very high, and we only have a very narrow margin for further mistakes.

    Featured