1

Zapomenuté dvacáté století

BERLÍN – Od rozpadu Sovětského svazu uplynulo už 20 let. Pro mnoho historiků znamenala tato událost skutečný konec „krátkého dvacátého století“ – tedy století, jež započalo až v roce 1914 a charakterizovaly ho vleklé ideologické střety mezi komunismem, fašismem a liberální demokracií, z nichž nakonec zjevně vyšla jako celkový vítěz demokracie. Na cestě ke „konci dějin“ se však stalo cosi zvláštního: jako bychom se ze všech sil snažili vzít si ponaučení z nedávné minulosti, ale přitom si vůbec nebyli jistí, jaká tato ponaučení jsou.

Je zřejmé, že veškeré dějiny jsou dějinami z pohledu současníků, a pokud by si dnes zejména Evropané měli něco z dvacátého století odnést, pak je to ponaučení o síle ideologických extrémů v temných dobách – a také o prapodivné povaze evropské demokracie v podobě, v jaké byla po druhé světové válce vybudována.

V některých ohledech se dnes velké ideologické zápasy dvacátého století zdají stejně vzdálené a stejně málo významné jako středověké učené debaty. Platí to zejména pro mladší generace, ale nejen pro ně. Kdo dnes alespoň vzdáleně rozumí – natož aby se snažil porozumět – velkým politickým dramatům intelektuálů, jako byli Arthur Koestler a Victor Serge, kteří riskovali životy nejprve pro komunismus a později i proti němu?

Přesto dál vězíme v konceptech a kategoriích ideologických válek dvacátého století – mnohem víc, než si to většina z nás přiznává. Nejmarkantnější to bylo v případě reakcí intelektuálů na islamistický teror: pojmy jako „islamofašismus“ či „třetí totalitářství“ nebyly zavedeny pouze proto, aby charakterizovaly nového nepřítele Západu, ale i proto, aby evokovaly zkušenost bojů proti totalitě před druhou světovou válkou i po ní.

Takové výrazy si chtějí vypůjčit legitimitu z minulosti a vysvětlovat současnost způsobem, který většina teoretiků islámu a terorismu nikdy nepokládala za příliš užitečný. Podobné srovnávání jako by odráželo spíše touhu opětovně svádět staré bitvy než cizelovat politické názory na současné události.

Jak bychom tedy měli chápat ideologický odkaz dvacátého století? Za prvé musíme přestat na toto století pohlížet jako na historickou vsuvku plnou patologických experimentů z hlav potřeštěných myslitelů a politiků, jako by liberální demokracie existovala už před těmito experimenty a po jejich nezdaru ji stačilo pouze oživit.

Je to nepříjemná a možná i nebezpečná představa, ale faktem zůstává, že mnoho lidí, a nejen ideologů, vkládalo do autoritářských a totalitních experimentů dvacátého století naděje. Na politiky, jako byli Mussolini, a dokonce i Stalin, pohlíželi jako na státníky schopné řešit problémy, zatímco liberální demokraty odepisovali coby bezradné ztroskotance.

To nemá být žádná omluva – v tomto případě neplatí, že pochopit znamená odpustit. Právě naopak: správné chápání ideologií musí zohledňovat i jejich svůdnost a schopnost upřímně přesvědčit lidi, jimž pramálo záleží na jejich emočním apelu – ať už je to hrdost, či nenávist –, ale kteří v nich skutečně vidí racionální politické řešení. Musíme mít na paměti, že Mussoliniho a Hitlera ve skutečnosti přivedli k moci král, respektive generál ve výslužbě – jinými slovy příslušníci tradičních elit, nikoliv zfanatizovaný dav v ulicích.

Za druhé musíme vzít v úvahu výjimečnou a novátorskou povahu demokracie, jak ji po roce 1945 vytvořily západoevropské elity. Ve světle totalitní zkušenosti přestaly ztotožňovat demokracii s parlamentní suverenitou – což byl klasický výklad moderní zastupitelské demokracie všude na světě s výjimkou Spojených států. Parlamentní shromáždění by podle nich už nikdy nemělo jen tak předat moc novému Hitlerovi či novému Pétainovi. Místo toho šli architekti poválečné evropské demokracie cestou maximálního možného počtu pojistek a vyvažovacích mechanismů – a paradoxně i cestou posílení nevolených institucí v zájmu posílení liberální demokracie jako celku.

Nejzářnějším příkladem jsou ústavní soudy – ty jsou na rozdíl od amerického Nejvyššího soudu výslovně pověřeny úkolem zajišťovat dodržování práv jednotlivce. I země, které byly tradičně podezíravé vůči „vládě soudců“ – jako klasický příklad uveďme Francii –, nakonec tento model omezené demokracie akceptovaly. A po roce 1989 ho převzaly prakticky všechny státy střední a východní Evropy. Důležité také je, že do tohoto chápání demokracie prostřednictvím zdánlivě nedemokratických mechanismů spadají také evropské instituce – zejména Evropský soudní dvůr a Evropský soud pro lidská práva.

Dnes je mnoho Evropanů s tímto pojetím demokracie očividně nespokojeno. Mnozí z nich mají dojem, že celý kontinent vstupuje do fáze, kterou politolog Colin Crouch označil za „postdemokratickou éru“. Občané stále častěji tvrdí, že je politické elity řádně nezastupují a že přímo volené instituce – zejména národní parlamenty – musí ohýbat hřbet před nikým nevolenými orgány, jako jsou centrální banky. Výsledkem jsou vášnivé protesty „obyčejných“ občanů a vzestup populistických stran napříč kontinentem.

Za této situace nestačí jednoduše oprášit poválečný evropský model demokracie, jako by jedinou zbývající možností byl totalitarismus takového či onakého střihu. Měli bychom si však ujasnit, odkud a proč přicházíme, a že evropská liberální demokracie nezažila žádnou „zlatou éru“ – ať už před druhou světovou válkou, v 50. letech či v nějakém jiném vybájeném okamžiku.

Obyčejní Evropané ve věci demokracie dlouho důvěřovali elitám – a často dokonce dávali přednost elitám nevoleným. Přejí-li si dnes upravit společenskou smlouvu (za předpokladu, že přímá demokracie je nadále neuskutečnitelná), pak by se změna měla opírat o jasné a historicky zakotvené vědomí, jaké inovace by evropská demokracie skutečně mohla potřebovat – a komu Evropané skutečně důvěřují natolik, aby mu dali do rukou moc. Tato diskuse však prakticky ještě nezačala.