BERKELEY – Koncem května činil výnos do splatnosti u třicetiletých dluhopisů amerického ministerstva financí 4,07% ročně – což byl od počátku měsíce pokles o plného půl procentního bodu. Znamená to, že se cena třicetiletého dluhopisu vydaného ministerstvem financí zvýšila o více než 15%. Průměrný investor byl tedy na konci měsíce ochoten zaplatit za tyto dluhopisy o více než 15% v hotovosti a o 30% v majetku více než na počátku měsíce. Signalizuje to pozoruhodný posun v relativní poptávce po vysoce kvalitních a likvidních finančních aktivech – a zároveň jde o mimořádný vzestup celotržního převisu poptávky po takových aktivech.

Proč je to důležité? Protože jak v první polovině devatenáctého století napsal ekonom John Stuart Mill, nadměrná poptávka po hotovosti (nebo po nějakém širším okruhu vysoce kvalitních a likvidních aktiv) je nadměrnou nabídkou všeho ostatního. Princip, jemuž ekonomové o tři generace později začali říkat Walrasův zákon, tvrdí, že jakýkoliv trh, na němž lidé plánují koupit více, než kolik se prodává, musí být vyvážen trhem nebo trhy, na nichž lidé plánují koupit méně.

Tento princip vidíme v akci už od začátku podzimu 2007, kdy s sebou rostoucí převis poptávky po bezpečných, likvidních a kvalitních finančních aktivech nese rostoucí převis nabídky zboží a služeb, jež jsou produktem pokračující lidské práce. Je to pravda do té míry, že dnes existuje desetiprocentní propast mezi současným výkonem globální ekonomiky a tím, co by ekonomika produkovala, kdyby se nacházela v normálním, relativně zdravém stavu blížícím se rovnováze.

A globální finanční trhy nám nyní sdělují, že se tento převis poptávky po bezpečných, likvidních a kvalitních finančních aktivech ještě zvýšil.

Do jisté omezené míry vyvolala vzestup převisu poptávky po těchto aktivech změna smýšlení investorů. Koneckonců můžeme předpokládat, že živočišný duch investorů a finančníků byl dále potlačen jako psychologická reakce na bezmeznou víru v moc finančního inženýrství, která panovala ještě před pár lety.

Většina současného posunu však nepramení ze zvýšené poptávky po bezpečných, likvidních a kvalitních finančních aktivech, nýbrž z poklesu jejich nabídky: před šesti měsíci byly obligace vydávané jihoevropskými vládami řazeny mezi nejkvalitnější aktiva ve světové ekonomice – mezi aktiva, která mohl investor bezpečně a jistě držet. Dnes už to neplatí.

Argument ve prospěch těchto dluhopisů se před půl rokem jevil jako téměř neprůstřelný. Ano, pasiva jihoevropského soukromého sektoru byla spekulativní a potenciálně nejistá, avšak region byl součástí eurozóny, a dluhy jeho vlád tak kryla Evropská centrální banka, kterou kryly vlády ve Francii a Německu, přičemž ty zase kryla ochota francouzských a německých daňových poplatníků platit za dlouhodobý projekt užší evropské integrace. Francouzi ani Němci očividně nechtějí ani uvažovat o možnosti návratu do dob, kdy se jejich generace za generací navzájem zabíjely kvůli otázce, kterým jazykem by měl hovořit starosta Štrasburku (anebo Strasbourgu?).

Dnes už však situace není tak jasná.

Existuje-li převis poptávky po bezpečných, likvidních a kvalitních finančních aktivech, pak by se ekonomická politika – pokud se chceme vyhnout hlubší recesi – měla řídit pravidlem, které platí už od roku 1825. Přeje-li si trh více bezpečných, kvalitních a likvidních finančních aktiv, dejme trhu, co si přeje.

Trh nám koneckonců stejně jako každý mechanismus plánování společenských zdrojů sděluje, které věci jsou hodnotné, a tím nás podněcuje k tomu, abychom jich vyráběli více. Trhy dnes naznačují, že dluhopisy amerického ministerstva financí jsou daleko hodnotnějšími aktivy než před měsícem. A proto by vlády, jejichž kredit zůstává neotřesen a jejichž aktiva jsou stále měřítkem kvality pro světovou ekonomiku, měly těchto aktiv vytvářet daleko více.

Úvěrově věrohodnější vlády po celém světě mohou vytvářet bezpečnější, likvidnější a kvalitnější finanční aktiva prostřednictvím řady kanálů. Mohou více utrácet nebo méně zdaňovat a rozdíl pokrývat půjčkami. Mohou garantovat dluh institucí soukromého sektoru a tím přetvářet momentálně riskantní olověná aktiva v aktiva zlatá. Jejich centrální banky si mohou půjčovat peníze a využívat je k odkupu určité části ze záplavy riskantních aktiv na trhu.

Které z těchto kroků by měly úvěrově věrohodné vlády z celého světa činit v reakci na květnové pohyby cen aktiv? Všechny, protože opravdu nevíme jistě, který z nich by nejefektivněji a nejúčinněji saturoval převis poptávky po vysoce kvalitních aktivech.

Kolik by toho vlády měly dělat? Dokud existuje zřetelný globální převis nabídky zboží a služeb – a dokud přetrvává výrazně zvýšená nezaměstnanost a míra inflace klesá –, pak nedělají dost. A rozdíl mezi tím, co by měly dělat, a co skutečně dělají, se v květnu znatelně zvýšil.

Toto není raketová fyzika ani utěsňování hlubokomořských ropných vrtů. Jsou to problémy, jejichž řešení známe už dlouho.