NEW YORK – Je to už skoro rok, co světová ekonomika vrávorala na pokraji kalamity. Během tří dnů, od 15. do 17. září 2008, požádala společnost Lehman Brothers o vyhlášení konkurzu, obří pojišťovnu AIG převzala vláda Spojených států a Merrill Lynch, krachující ikonu Wall Street, prostřednictvím dohody dojednané a financované americkou vládou pohltila Bank of America. Následovala panika a přestaly se otáčet úvěry. Nefinanční společnosti nedokázaly získat provozní kapitál, natož finance na dlouhodobé investice. Zdálo se, že možná hrozí deprese.

Dnes už bouře ustupuje. Měsíce nouzového úsilí předních světových centrálních bank zabránily zhroucení finančních trhů. Když banky přestaly dalším bankám a průmyslovým podnikům poskytovat krátkodobou likviditu, mezeru vyplnily centrální banky. Přední ekonomiky tak předešly kolapsu úvěrů a výroby. Pocit zděšení opadá. Banky si opět navzájem půjčují.

Třebaže tomu nejhoršímu jsme se vyhnuli, mnoho těžkostí zůstává. Na konci roku 2008 krize vyvrcholila zřícením cen aktiv. Středostavovské a movité domácnosti po celém světě se cítily chudší, a tak prudce osekaly výdaje. K potížím se přidaly závratné ceny ropy a potravin, což pokles prohloubilo. Podniky nedokázaly prodat svou produkci, a tak omezily výrobu a propouštěly. Úbytek bohatství domácností zjitřila rostoucí nezaměstnanost, rodiny se ocitly v tísnivém ekonomickém ohrožení a to vedlo k dalším propadům spotřebitelských výdajů.

Současný problém tkví v tom, že nezaměstnanost v USA a v Evropě nadále roste, protože růst je příliš pomalý na to, aby vytvořil dostatek nových pracovních míst. Po celém světě je stále cítit vyšinutí z normálu.

Následovala rozsáhlá debata kolem takzvaných „stimulačních výdajů“ v USA, Evropě a Číně. Záměrem stimulačního utrácení je pomocí vyšších vládních výdajů či daňových pobídek vyrovnat pokles spotřeby domácností a obchodních investic. V USA například zhruba jednu třetinu dvouletého stimulačního balíčku za 800 miliard dolarů tvoří daňové škrty (kvůli povzbuzení spotřebitelských výdajů), další třetinu veřejné výdaje za silnice, školy, elektrorozvodnou a další infrastrukturu a poslední třetinu federální převody ve prospěch státních a místních samospráv na zdravotní péči, pojištění v nezaměstnanosti, platy pedagogů a podobně.

Stimulační balíčky jsou kontroverzní, protože zvyšují rozpočtový deficit, takže z nich plyne nutnost v blízké budoucnosti buď seškrtávat výdaje, anebo zvyšovat daně. Otázkou je, zda dokážou v krátkodobém výhledu úspěšně posílit výstup a tvorbu pracovních míst, a pokud ano, zda je jejich přínos takový, aby kompenzovaly nevyhnutelné budoucí rozpočtové problémy.

Skutečná efektivita těchto balíčků je nejasná. Předpokládejme, že se vláda rozhodne snížit daně, aby se zvýšil čistý plat spotřebitelů. Pokud spotřebitelé očekávají, že se jim v budoucnu daně zvýší, mohou se rozhodnout, že daňové zvýhodnění ušetří, namísto aby podpořili spotřebu. V takovém případě bude mít stimulace chabý pozitivní efekt na výdaje domácností, ale zhorší rozpočtový deficit.

Předběžné hodnocení stimulačních balíčků naznačuje, že čínský program se osvědčil. Prudký propad čínských vývozů do USA kompenzuje strmý vzestup výdajů čínské vlády do infrastruktury – třeba do výstavby podzemních drah v největších městech Číny.

V USA není verdikt tak jasný. Daňové škrty se prozatím spíš spoří, než utrácejí. Infrastrukturní složka doposud nebyla utracena, kvůli dlouhým prostojům během přetváření amerického stimulačního balíčku v reálné stavební projekty. Třetí části – transferům ve prospěch státních a místních samospráv – se téměř určitě podařilo zachovat výdaje za školství, zdravotnictví a podporu nezaměstnaných.

Krátce, účinky americké stimulace na útraty jsou pravděpodobně sice kladné, ale malé a bez rozhodujícího vlivu na ekonomiku. Navíc nepochybně zesílí obavy z enormního rozpočtového deficitu USA, který dnes dosahuje 1,8 bilionu dolarů (12 % HNP) ročně, a nejenže vyvolají mimořádnou nejistotu v politice a na finančních trzích, ale také ztlumí důvěru spotřebitelů, neboť domácnosti obrátí pozornost na možné budoucí rozpočtové škrty a zvýšení daní. USA narazily na praktické meze spoléhání na krátkodobé stimulační výdaje a budou muset začít zkracovat rozpočtový deficit a pěstovat alternativní směřování k růstu.

Když se krize před rokem prohloubila, Barack Obama do své prezidentské kampaně včlenil téma „zeleného oživení“, založeného na přílivu investic do obnovitelných energií, nových elektrických vozidel, „zelených“ budov přívětivých k životnímu prostředí a ekologicky zdravého zemědělství. V zápalu boje proti finanční panice se politická pozornost od takového zeleného oživení odvrátila. Teď je zapotřebí, aby se USA k této významné myšlence vrátily.

Dluhově zatížení spotřebitelé v USA a Evropě v nadcházejících letech omezí výdaje, aby obnovili své bohatství a penzijní aktiva. Výsledná hospodářská ochablost ale přináší historickou příležitost – a nezbytnost – dorovnat nižší útraty spotřebitelů vyššími investičními výdaji za udržitelné technologie.

Vládní politiky v USA a ostatních bohatých zemích by měly takové investice stimulovat zvláštními pobídkami. Ty zahrnují systém limitů a obchodu s povolenkami na emise skleníkových plynů, subvence do výzkumu a vývoje udržitelných technologií, zvýhodnění výkupních cen a regulační pobídky u obnovitelné energie, spotřebitelské dotace a další stimuly k přijímání nových „zelených“ technologií a zavádění „zelených“ infrastrukturních programů, například hromadné dopravy.

Bohatý svět by také měl poskytovat chudým zemím granty a úvěry s nízkým úrokem na nákup technologií v oblasti udržitelné energie, kupříkladu solární a geotermální elektřiny. Takový postup by přispěl ke globálnímu zotavení, zlepšil by dlouhodobou environmentální udržitelnost a urychlil hospodářský rozvoj.

Krize stále ještě může být příležitostí jak sejít z cesty finančních bublin a nadměrné spotřeby a vydat se stezkou udržitelného rozvoje. Chopit se této příležitosti je skutečně jediný recept na opravdový růst, který jsme opustili.