0

Dieta pro americkou centrální banku

LONDÝN – Když Senát USA potvrdil opětovné jmenování Bena Bernankeho předsedou Federálního rezervního úřadu, trhy po celém světě si oddychly. Z hlediska finanční stability se jednalo o správné rozhodnutí; změna na vrcholném postu by uvrhla v pochybnost odhodlání Fedu reagovat na krizi s rozhodností – jakož i jeho dlouhodobou věrnost nízké inflaci.

Bernankeho výkon za poslední dva roky si vysloužil vřelou chválu a tím posledním, co svět potřeboval v okamžiku, kdy globální ekonomika je stále velmi choulostivá, byl vleklý politický boj o ovládnutí americké měnové politiky.

Nicméně 30 senátorů hlasovalo proti Bernankemu. Z jisté části může jít o politikaření, ale Bernankeho jmenoval prezident George W. Bush a proti jeho opětovnému jmenování se zvedly i jiné hlasy, jak demokraté, tak nezávislí.

Argumentace proti Bernankemu se opírala zčásti o jeho výkon před krizí. Nebyl snad skalním vyznavačem „Greenspanova konsenzu“, který mínil, že úkolem Fedu není mít se na pozoru před bublinami, ať už cen aktiv nebo úvěrů, a že by se měl omezovat na úklid, který přichází až poté?

Bernanke také podpořil politiku nízkých úrokových sazeb uskutečňovanou po krachu internetové bubliny, u níž se podle názoru řady ekonomů setrvávalo příliš dlouho, takže roztáčela boom a přispěla k propadu. Ostatně vždyť tuto politiku ještě nedávno obhajoval, zatímco mnozí jiní centrální bankéři tiše či výslovně připustili, že k úvěrům a cenám aktiv potřebují najít nový přístup.

Myslím, že právě to byla příčina pochyb mnoha komentátorů nad tím, zda je Bernanke nadále vhodný. Tyto argumenty se ale propletly s obecnější kritikou konání centrální banky.

Mělo být Fedu dovoleno bez svolení Kongresu USA provést tak nákladnou záchranu pojišťovacího giganta AIG? Jak to že se bilance Fedu může tak dramaticky rozšiřovat, přičemž potenciálně vyčleňuje obrovské sumy peněz daňových poplatníků, aniž by Kongres měl na jeho rozhodování nějaké páky, kromě vlivu dlouho po realizaci daných kroků?

Tyto otázky vedly k tlaku na prověrky postupů Fedu a větší politickou moc nad jeho rozhodováním. V čele smečky pronásledující Fed je kongresman Ron Paul, ale ani zdaleka nejde o osamělého vlka, jak tomu bylo před dvěma lety.

Jde o nebezpečné území. Jakýkoli náznak, že rozhodnutí v oblasti měnové politiky by v budoucnu podléhala politickému přehlasování, by trhy vystrašil. Nejvyspělejší země usoudily, že nezávislost centrálních bank je opodstatněná. Politici ve svých racionálnějších chvilkách (ano, i ty se u nich dostavují) přiznávají, že co se týče zbraně, již představují úrokové míry, nelze jim důvěřovat, obzvlášť když se blíží volby. Proto ji předali technokratům, v naději, že odborníci rozhodují racionálně, což prospěje všem.

Tento konsenzuální názor je mi vlastní. Je tu ale jeden problém a krize jej zdůraznila. Argumenty, které rozhodně platí v případě úrokových sazeb, jsou už méně jisté, jakmile dojde na další funkce, jež centrální banky mohou plnit.

Jestliže centrální banka vyčleňuje veřejné finance na podporu konkrétních firem, byť to má systémové opodstatnění, neplatí tu jiné ohledy co do zodpovědnosti? A je-li přímým kontrolním orgánem, jakož i věřitelem poslední záchrany, jsou tu ještě další ohledy. Kontrolní orgány činí rozhodnutí, která mají ve výsledku vliv na privátní finanční výnosy a na vlastnická práva. Musí působit v mezích pevných právních mantinelů a s přísnými rámci zodpovědnosti, a to včetně vlády a zákonodárného sboru.

Obamova vláda v navrhovaných reformách regulatorní soustavy plánuje, že Fedu udělí další takové pravomoci. To by zajisté zesílilo tlak těch, kdo tvrdí, že víc pravomocí žádá víc zodpovědnosti.

Problém tkví v tom, jak stanovit dva různé typy zodpovědnosti pro dvě různé funkce. Lze setrvale udržet nekompromisně nezávislého předsedu, co se týče úrokových sazeb, a zároveň předsedu s přísnou zodpovědností, co se týče dohledových rozhodnutí? Jen velmi těžko, odpovídám si. Je velice nesnadné naučit zákonodárce tyto křehké rozdíly rozlišovat. Nelze se vyhnout jisté míře prostupu nákazy z jedné funkce do druhé.

Návrhy na posílení regulatorní úlohy Fedu s sebou tedy nesou velká rizika. Podle mého názoru by bylo mnohem lepší ponechat Fedu všeobecnou systémovou úlohu, která v sobě skrývá méně otazníků ohledně zodpovědnosti. Na nižší úrovni se naskýtá příležitost vytvořit jednotný orgán bankovního dohledu, v němž se sloučí funkce Úřadu měnové kontroly, Úřadu spořitelního dohledu a regulatorní funkce regionálních poboček Fedu. V dokonalém světě by člověk přihodil i bankovně regulatorní orgány jednotlivých států, ale je mi jasné, že tady už začínám vstupovat do sporu s váženými prvky Ústavy USA!

Taková regulatorní konstrukce by ponechala Fedu volnost otevřeně se vyjadřovat k vývoji finanční soustavy jako celku, aniž by se obával důsledků pro konkrétní ústavy v jeho péči. Krize ukázala, že taková zřetelná vyjádření potřebujeme. Řešení v tomto duchu by navíc ochraňovalo klíčovou nezávislost Fedu v jeho měnověpolitické roli.

Prezident Obama by neměl dospět k závěru, že dohady nad zodpovědností Fedu se s Bernankeho schválením rozplynuly. Bude-li uskutečňovat plány na rozšiřování jeho funkcí, dohady zůstanou. Aby ochránil nezávislost Fedu, což je globální veřejný statek nejvyšší důležitosti, měl by pravomoci Fedu osekat na jeho stěžejní úlohu.