LOS ANGELES – Vyspělé země nadále rozděluje debata nad fiskální expanzí versus konsolidací. Velká Británie v reakci na globální recesi roku 2008 spustila program úspor, kdežto Spojené státy uzákonily fiskální stimul ve výši 800 miliard dolarů. Vzdor slábnoucí ekonomice britský ministerský předseda David Cameron slibuje, že vytýčený směr zachová. Obama rovněž trvá na svém a nedávno navrhl další vládní výdaje a daňové škrty ve výši 450 miliard dolarů s cílem posílit zaměstnanost.

Nezaměstnanost v USA se ve 22 z posledních 24 měsíců držela nad 9 %. Zatímco někteří lidé podporují další stimulaci, jiní vyzývají k úsporným opatřením po vzoru Británie. Dosáhne ale některý z těchto přístupů co nejúčinnějšího snížení nezaměstnanosti, nebo by se lépe osvědčilo další kolo „kvantitativního uvolňování“ (nekonvenční formy ekonomické stimulace, kdy centrální banka nakupuje finanční aktiva)?

Vzhledem k tomu, že na obou stranách současné debaty o tom jak snížit nezaměstnanost, jsou nositelé Nobelovy ceny za ekonomii, veřejnost je právem zmatena. Paul Krugman a Joseph Stiglitz volají po ještě rozsáhlejší fiskální stimulaci zaměřené na vládní výdaje do školství a investice do infrastruktury. Naproti tomu Robert Mundell, Myron Scholes a Robert Selten vyzvali k „drakonickým opatřením,“ která by zkrotila hladiny zadluženosti.

Americký zákon o zotavení a reinvesticích (ARRA), jejž Obama zavedl sotva tři měsíce po inauguraci, přinesl zklamání. Stimulace ve výši 800 miliard dolarů neměla takový účinek, v jaký obhájci doufali, především proto, že ji doprovázelo značné zvýšení soukromých úspor. Zastánci stimulačního plánu teď tvrdí, že bez ARRA by byla situace mnohem horší. Já o tom mám pochybnosti.

Lepším přístupem ke snižování nezaměstnanosti by bylo nové a rozšířené kolo kvantitativního uvolňování. Vzpruhu mi dodávají výzvy k takovému postupu v Británii a skutečnost, že debata se obrací k nákupům rizikových aktiv, například firemních dluhopisů či půjček soukromému sektoru, oproti dlouhodobým vládním cenným papírům. To je krok správným směrem, který už tři roky prosazuji.

Šel bych ale ještě dál. Moje práce přináší nový a ucelený přístup k makroekonomii, který vysvětluje, jak nedostatek důvěry může vést k vytrvalé nezaměstnanosti. Podporuje nákupy akcií centrální bankou s cílem snížit volatilitu cen aktiv, obnovit hodnotu majetku a do budoucna předejít tržnímu kolapsu.

Když mají podnikatelé a podnikatelky strach, přestávají investovat do reálných aktiv. Nedostatek důvěry se promítá do nízkých a nestálých cen aktiv. Atmosféra strachu, která vzniká, nemá mnoho společného se špatnými vládními politikami, přestože nevhodná politika může situaci zhoršovat. Podnikatelé a podnikatelky se začnou obávat, že akcie a hodnoty strojů a továren, o něž se tyto akcie opírají, by mohly dále klesat. Strach se rychle šíří a prognóza, že akcie ztratí na hodnotě, sama vyvolá, co předpověděla.

Recesi roku 2008 vyvolalo prasknutí bubliny realit. Bohatství plynoucí z vlastnictví obytné nemovitosti se v USA od svého vrcholu v roce 2006 snížilo o 34 % a stále klesá. Akciový trh se od maxima roku 2007 propadl téměř o 50 % a stále zůstává snížený bezmála o třetinu. Tato obrovská ztráta bohatství zapříčinila rozsáhlý a vytrvalý propad spotřebitelské poptávky, který vyústil ve zvýšení nezaměstnanosti. Neprojevíme-li ochotu zabývat se novými řešeními, strádání milionů nezaměstnaných bude pokračovat.

Politika kvantitativního uvolňování, při níž centrální banka kupuje riziková aktiva, dokáže předejít cenovým fluktuacím a obnovit hodnotu finančního majetku. Takové nákupy by vyžadovaly podporu ministerstva financí, neboť jde o taktiku, která ve skutečnosti není měnovou, nýbrž fiskální politikou. Navíc při účasti státní pokladny by se nákupy rizikových aktiv daly financovat emisí dluhu, nikoli tištěním dalších peněz, což by zmírnilo obavy z inflace.

Velká recese se neproměnila v druhou Velkou depresi díky koordinovanému úsilí vlád po celém světě. Přestože fiskální expanze se na tomto úspěchu mohla podílet, nejdůležitější součástí až doposud byly intervence centrálních bank. Kvantitativní uvolňování funguje tak, že zvyšuje hodnotu majetku. V USA i ve Velké Británii snížilo reálné očekávané výnosy dlouhodobých státních dluhopisů, což dále podpořilo ozdravení na akciovém trhu.

Nesmíme 9% nezaměstnanost tolerovat jako nový normál. Důvěra je sebenaplňující se proroctví a my můžeme a měli bychom ji řídit přímou intervencí na trzích aktiv. Cestu vpřed ukazuje věda, ne ideologie, dogmata ani zkrachovalé teorie.