Ve světě financí je něco v nepořádku. Problémem není další finanční krach na některém nově vznikajícím trhu, s předvídatelnou nákazou zachvacující sousední země. I ty nejexponovanější státy zvládly poslední kolo finančních šoků, v květnu a červnu 2006, poměrně pohodově. Místo toho současná potíž tkví v tom, co napomohly odhalit relativně klidné časy: předpovídané přínosy finanční globalizace není nikde vidět.

Finanční globalizace je nový fenomén. Jeho počátky lze vystopovat v 70. letech minulého století, kdy se do koloběhu vracely petrodolary a vyvolávaly rozsáhlý kapitálový příliv do rozvojových států. Až kolem roku 1990 však hodila většina vznikajících trhů obezřetnost za hlavu a u soukromých portfolií a bankovních toků odstranila kontrolní mechanismy. Privátní kapitálové toky od té doby prudce stoupají a ční nad obchod se zbožím a službami. Svět tedy prožívá opravdovou finanční globalizaci asi pouhých 15 let.

Uvolnění kapitálových toků mělo neúprosnou logiku – tedy alespoň se to tak jevilo. Rozvojové státy, argumentovalo se, mají řadu investičních příležitostí, ale chybí jim úspory. Příliv zahraničního kapitálu jim umožní čerpat z úspor bohatých zemí, zvýšit míru investic a povzbudit růst. Navíc měla dát finanční globalizace chudým státům možnost zklidnit cyklický pohyb od vzestupů k propadům, vážící se k dočasným šokům směnných relací a dalším vlnám nešťastných okolností. Konečně působení kázně finančních trhů mělo rozhazovačným vládám ztížit jejich dovádění.

Věci však nešly podle plánu. Průzkum všech míst provedený MMF stejně jako výzkumy nezávislých akademiků dokladují řadu rébusů a paradoxů. Například lze jen těžko najít důkazy, že země, které kapitálové toky uvolnily, zažily v důsledku toho trvalý hospodářský růst. Ba mnohé vznikající trhy zažily pokles míry investic. Po důkladném zvážení je zřejmé, že liberalizace kapitálových toků ani nestabilizovala spotřebu.

Nejpodivnější je to, že zeměmi, jimž se v posledních letech dařilo nejvíc, jsou ty, které na zahraniční financování spoléhaly nejméně. Čína, světová růstová superstar, má obrovský přebytek obchodní bilance, což znamená, že je čistým věřitelem zbytku světa. Mezi dalšími vysoce růstovými zeměmi je obchodní bilance Vietnamu prakticky vyrovnaná a Indie má jen malý schodek. Latinská Amerika, Argentina i Brazílie si poslední dobou udržují pohodlné externí přebytky. Ba jejich nově nalezená odolnost vůči šokům na kapitálových trzích plyne do značné míry z toho, že se po letech v roli čistého dlužníka staly čistými věřiteli okolního světa.

Abychom tomuto dění porozuměli, potřebujeme jiné vysvětlení toho, co ve většině chudých zemí drží investice i růst na nízkých úrovních. Zatímco obvyklý výklad – který motivoval úsilí o liberalizaci kapitálových toků – tvrdí, že rozvojové země omezuje nedostatek úspor, skutečnost, že do nejúspěšnějších rozvojových zemí kapitál nepřitéká, ale vychází z nich ven, naznačuje, že omezující faktor se nachází jinde. Skutečné omezení se s největší pravděpodobností nalézá na straně investic.

Hlavním problémem se zdá být nedostatek podnikavosti a slabá náklonnost k investicím do strojů a zařízení – potíž, kterou Keynes nazval „chabou vitalitou“ –, a to zejména těch, jež by měly navýšit výstup, který lze obchodovat na světových trzích. Za tímto nedostatkem vězí rozličná institucionální a tržní pokřivení související s činnostmi v průmyslu a moderních sektorech v nízkopříjmových prostředích.

Když země trpí nízkou investiční poptávkou, uvolnění kapitálového přílivu nepřinese mnoho dobrého. Co podniky v těchto zemích potřebují, není nezbytně více financí, ale očekávání vyšších zisků pro jejich majitele. Ba příliv kapitálu může situaci zhoršit, neboť má tendenci zhodnocovat domácí měnu a snižovat ziskovost produkce ve vývozních činnostech, což dále oslabuje pobídku k investicím.

Modelem, který se uplatnil na vznikajících trzích, jež liberalizovaly příliv kapitálu, je tedy méně investic do moderních sektorů ekonomiky a nakonec pomalejší hospodářský růst (jakmile odezní spotřební boom související s přílivem kapitálu). Naproti tomu země jako Čína a Indie, jež se vyhnuly vzestupu přílivu kapitálu, dokázaly zachovat vysoce konkurenční domácí měny, a tudíž i udržet vysokou ziskovost a investice.

Ponaučení pro země, které ještě skok do víru finanční globalizace neučinily, je jasné: mějte se na pozoru. Nic nedokáže zlikvidovat růst účinněji než nekonkurenční měna a neexistuje rychlejší cesta ke zhodnocování měny než prudký vzestup přílivu kapitálu.

Pro země, které už tento krok učinily, jsou možnosti mnohem složitější. Jakmile kapitál může volně přitékat a odtékat, jak se mu zachce, začne být mnohem těžší řízení měnového kurzu. Není to však nemožné – pokud zákonodárci chápou zásadní úlohu, již právě měnový kurz hraje, a potřebu podřídit kapitálové toky požadavkům konkurenční schopnosti.

Vzhledem k veškerému úsilí, jež „nově vznikající trhy“ světa vynaložily, aby se chránily před finanční nestálostí, mají důvod se ptát: kampak se poděly výhody finanční liberalizace? To je otázka, nad níž bychom se měli zamyslet všichni.