Pozorně v současnosti naslouchejte Izraelcům a Jihokorejcům. To, na co poukazují, je úplný tektonický posun v mezinárodní soustavě: posun od jednopólového k vícepólovému světu.

Izraelci znovu objevují Evropu. Intuitivně cítí, že už nemohou spoléhat na absolutní bezpečnostní záruku v podobě kombinace aktivní a pasivní podpory ze strany Spojených států. Válka v Libanonu, pro Izrael tak frustrující, tuto jemnou proměnu urychlila. Evropa a její různé kontingenty tu teď hrají přední úlohu v úsilí dát věci dohromady.

Životní pojistkou Izraele samozřejmě zůstává Amerika, avšak izraelští diplomaté, ne-li izraelská společnost, začínají za zásadní považovat rozšíření a diverzifikaci diplomatických aliancí. Čtyřka (USA, Rusko, Evropská unie a Organizace spojených národů) bývala pokládána za „Jednoho plus tři,“ ale to už neplatí. Evropa a Rusko už se nepovažují za druhořadé hráče, protože je USA potřebují, o Izraeli ani nemluvě.

Co se týče Jihokorejců, ti spoléhají na Čínu, že bude řešit severokorejskou jadernou krizi. I oni pohlížejí na svět prizmatem, v němž se Amerika nadále jeví jako podstatná, ale nikoli už všechny ostatní přesahující. Nedávno vysoký jihokorejský představitel vyjmenoval v hierarchické posloupnosti země, které jsou v severokorejské jaderné krizi nejdůležitější. Na prvním místě byla Čína a za ní následovaly USA, Rusko, Japonsko a Jižní Korea, zatímco Evropa ve výčtu chyběla.

To je jen několik náznaků mezi mnoha dalšími. Bylo by možné zmínit také nedávný čínsko-africký summit v Pekingu nebo zintenzivnění venezuelsko-íránských vztahů. Všechny tyto události jsou jemnými náznaky hlubokého trendu, který lze formálně vyjádřit jedinou větou: americké jednopólové údobí, jež začalo v roce 1991 pádem sovětské říše, je u konce.

Neměli bychom samozřejmě USA předčasně „pohřbívat“. Amerika je mnohem houževnatější, než si její kritici myslí. Má mimořádnou schopnost odrazit se ode dna a ovládá jedinečné vojenské, intelektuální, hospodářské, ba i politické zdroje. Porážka republikánů v nedávných volbách do kongresu je znamením, že Američané chtějí vytrestat své lídry za jejich strategická a etická pochybení, a učinili tak s gustem.

Tato houževnatost by ovšem neměla zakrývat hlubší vývoj. USA už nejsou samy. Amerika už neplatí, pokud vůbec kdy platila, za „hypervelmoc,“ abychom použili termínu bývalého francouzského ministra zahraničí Huberta Vedrina, třebaže stále ani zdaleka není „běžnou“ velmocí.

Bezděčná „pasivita“ Ameriky v Clintonových letech a kroky špatným směrem během let Bushových se časově střetly se vzestupem Číny a Indie a dále s oživením ruského mezinárodního vlivu v důsledku vysokých cen ropy. Tyto události předznamenaly pomalý a nedokonalý návrat nevyváženého vícepólového systému. Svět, v němž žijeme, možná směřuje k vícepólovosti, po níž touží francouzský prezident Jacques Chirac, avšak neděje se tak nutně úspěšným a stabilním způsobem.

Jestliže v protikladu k tradiční „gaullistické“ vizi vícepólovost nepřináší stabilitu, ale naopak vytváří chaos, jsou pro takový výsledek dva důvody. Zaprvé, klíčoví nastupující hráči – Čína, Rusko a Indie – nejsou připraveni, ochotni, nebo dokonce schopni plnit stabilizační mezinárodní úlohu. Jsou ve své vizi světa buď příliš cyničtí, nebo neprůbojní, anebo mají jiné priority, popřípadě platí obojí. Zřejmě se sotva skrývaným potěšením sledují potíže, jež v současnosti USA zažívají v Iráku i jinde, ale nepociťují žádný smysl pro „kompenzační zodpovědnost“ za globální stabilitu. Společné blaho není jejich věcí. Musejí toho tolik dohnat ohledně svého národního ega a národního zájmu, že se nemohou starat o ostatní.

Zadruhé, EU je ve smyslu hodnot jediný přirozený americký spojenec. Právě EU může zajistit, že se vícepólovost osvědčí, jestliže svou roli bude hrát pozitivně. Bude-li se EU jevit tak, že se více stará o to, jak se nejlépe vyhnout zodpovědnosti, jež na ní může dolehnout v důsledku nové a vynucené zdrženlivosti Ameriky, pak vícepólovost vyústí – samopohybem, nikoli záměrně – v chaotičtější svět, místo aby vedla k větší stabilitě.

Evropa má jedinečnou šanci prokázat, že se po skončení amerického jednopólového údobí dokáže prosadit. Začíná to právě teď na Středním východě. Svět, po kterém Evropa volala, se blíží a bez EU může hrozivě ztroskotat, nebo se díky ní v mezích možného zlepšit.

V některých ohledech by skutečně konec jednopólového světa mohl být „hodinou Evropy“. To se však může stát, jedině pokud EU znovu získá svou sebedůvěru a vezme na sebe pozitivní úlohu – úlohu, kterou musí hrát s USA, nikoli proti nim.