J.�Bradford DeLong

�

BERKELEY – Zřejmě nejlepším způsobem jak si vykládat finanční krizi je nahlížet na ni jako na kolaps tolerance rizika mezi investory na soukromých finančních trzích. Toto zhroucení možná pramení z mizerných vnitřních kontrolních mechanismů ve finančních firmách, které, zachumlané do implicitních vládních garancí, své zaměstnance štědře zahrnují enormními odměnami za riskantní jednání. Anebo možná že po dlouhém období příznivých okolností finančnímu trhu dominují bláhoví optimisté, kteří si svou pošetilost konečně uvědomí. Anebo možná že pád prostě vychází z iracionální paniky.

�

Ať už je příčina jakákoli, jakmile se tolerance trhu vůči riziku zhroutí, propadnou se rovněž ceny rizikových finančních aktiv. Všichni vědí, že ve finančních aktivech se ukrývají obrovské neuskutečněné ztráty, ale nikdo s jistotou neví, kde tyto ztráty vlastně jsou. Nakupovat riziková aktiva – anebo je i jen držet – je za takové situace recept na finanční pohromu. Totéž platí pro nákupy či držení akcií firem, jež by riziková aktiva mohly vlastnit, nehledě na to, za jak „bezpečné“ se akcie dané firmy dříve pokládaly.

�

Toto zřícení cen rizikových finančních aktiv by se nás ostatních příliš netýkalo, kdyby nenadělalo takovou paseku v cenovém systému, který pak reálné ekonomice vysílá nezvyklou zprávu. Cenový systém říká: skoncujte s rizikovými výrobními činnostmi a nepouštějte se do žádných nových aktivit, jež by rizikové mohly být.

�

Není ovšem po ruce dostatek bezpečných, pevných a zdravých podniků, které by všechny propuštěné z rizikových podniků vstřebaly. A pokud pokles nominálních mezd signalizuje, že vznikl převis nabídky pracovních sil, situace se jedině zhorší. Všeobecná deflace likviduje kapitál dalších finančních zprostředkovatelů a mezi rizikové řadí ještě větší díl aktiv, která se dříve považovala za bezpečná.

�

Standardní reakce centrálních bank je už od roku 1825 – s výjimkou Velké hospodářské krize 30. let 20. století – stále stejná: zvýšit a podpořit ceny rizikových finančních aktiv a předejít tomu, aby finanční trhy vyslaly reálné ekonomice signál vybízející k rušení rizikových podniků a vyhýbání se rizikovým investicím.

�

Jedná se pochopitelně o reakci kontroverzní, neboť odměňuje ty, kdo sázeli na riziková aktiva, z nichž mnozí riziko akceptovali s plným vědomím a nesou část odpovědnosti za vznik krize. Účinnou záchranu ale jinak provést nelze. Politika, která nechá majitele rizikových finančních aktiv na holičkách, zaškrtí dynamiku v reálné ekonomice.

�

Tento politický problém lze vyjádřit i vytříbeněji: jak nedávno poznamenal Don Kohn, místopředseda Federálního rezervního systému USA, dát několika tisícům břídilů ve finančnictví lekci, aby přehnaně nespekulovali, má mnohem menší význam než zabezpečit pracovní místa milionů Američanů a desítek milionů lidí po celém světě. Finančně sanační intervence, jež prospějí i těm, kdo si to nezaslouží, lze akceptovat, má-li se za to, že prospívají všem – byť právě ti, kdo si to nezaslouží, na nich vydělají víc, než by bylo vhodné.

�

Co však nelze akceptovat, jsou finančně sanační intervence, které nehodným prospějí a jiným významným skupinám – například daňovým poplatníkům či osobám výdělečně činným – způsobí ztráty. A právě tak se dnes bohužel na věc mnozí dívají, zejména ve Spojených státech.

�

Není těžké se dovtípit proč.

�

Když Jack Kemp jako viceprezidentský kandidát v roce 1996 kritizoval viceprezidenta Ala Gorea za rozhodnutí Clintonovy administrativy během finanční krize let 1994-1995 vypomoci neschopné mexické vládě, Gore reagoval upozorněním, že Amerika na dohodě vydělala 1,5 miliardy dolarů.

�

Napadáni byli rovněž Clintonův ministr financí Robert Rubin a generální ředitel MMF Michel Camdessus za to, že vyčlenili veřejné peníze na záchranu newyorských bank, které v letech 1997-1998 půjčovaly neschopným Východoasijcům. Reagovali vysvětlením, že nezachraňovali skutečně nehodného spekulativního aktéra, totiž Rusko, že newyorské banky z problémů nevyplatily, ale spíše jim pomohly vydržet, neboť požadovali, aby vysolily další peníze na podporu jihokorejské ekonomiky, a že na tom všichni nesmírně vydělali, protože se předešlo globální recesi.

�

Teď však vláda USA nic takového prohlásit nemůže. Úředníci nemohou říct, že byla zažehnána celosvětová recese, že bankám pomohli udržet angažovanost, že – kromě Lehman Brothers a Bear Stearns – donutili nehodné spekulativní aktéry k bankrotu ani že vláda na dohodě vydělala.

�

Přesto platí, že politiky, které se v bankovním sektoru realizovaly, byly dobré – nebo alespoň lepší než nicnedělání. Jistota, že kdybychom od finančního sektoru dali ruce pryč, tak jako republikánský ministr financí Andrew Mellon v letech 1930-1931, situace by byla mnohem horší, není ale natolik konkrétní, aby pohled veřejnosti změnila. Dostatečně konkrétní jsou však šplhající bonusy bankéřů a reálná ekonomika, která se nadále zbavuje pracovních míst.

�

J. Bradford DeLong vyučuje ekonomii na Kalifornské univerzitě v Berkeley a vědecky působí v Národním úřadu pro ekonomický výzkum (NBER).