NEW YORK – Když jsem se Slobodanem Milosevićem před 13 lety stál na verandě vládního loveckého zámečku za Bělehradem, zahlédl jsem v dálce dva muže. Vystoupili ze svých bratrských mercedesů a ve slábnoucím světle se vydali k nám. Cítil jsem, jak mi tělem proběhl záchvěv; ti dva byli nezaměnitelní. Ratko Mladić v polní uniformě, podsaditý, s chůzí, jako by se brodil močálem, a Radovan Karadžić, vyšší, v obleku, typický svou bujnou, ale pečlivě sčesanou bělavou kšticí.

Karadžićovo zatčení a jeho příjezd před haagský tribunál pro válečné zločiny mě ve vzpomínkách vrátily do dlouhé noci konfrontace, dramatu a vyjednávání – jediného okamžiku, kdy jsem se s ním setkal. Bylo 5 hodin odpoledne 13. září 1995 a vrcholila válka v Bosně. Po letech chabé reakce Západu a Organizace spojených národů na srbskou agresi a etnické čištění Muslimů a Chorvatů v Bosně zahnalo Srby do obrany bombardování NATO pod vedením USA. Náš malý diplomatický vyjednávací tým se pokoušel ukončit válku, která stála život bezmála 300 tisíc lidí.

Milošević, Mladić a Karadžić byli hlavní příčinou války. Mladić a Karadžić tehdy už byli obžalováni Mezinárodním trestním soudem pro bývalou Jugoslávii jako váleční zločinci. (Milošević byl obviněn až v roce 1999.)

Při změně strategie se vyjednávací tým rozhodl Karadžiće a Mladiće marginalizovat a přinutit Miloševiće, nejvýše postaveného Srba v regionu, aby převzal odpovědnost za válku a vyjednávání, které ji podle našich nadějí ukončí. Teď Milošević chtěl vtáhnout oba muže zpět do diskusí, zřejmě proto, aby ze sebe sňal část tlaku.

Tento moment jsme očekávali a předem jsme se dohodli, že sami sice nikdy o schůzku s Karadžićem a Mladićem nepožádáme, ale pokud Milošević takové setkání navrhne, přijmeme – ale jen jedinkrát a za přísných pravidel, která budou vyžadovat, aby Milošević zodpovídal za jejich chování.

Všem členům našeho vyjednávacího týmu jsem řekl, ať se sami rozhodnou, zda si s masovými vrahy podají ruku. Cítil jsem k těm mužům za jejich skutky odpor. Mezi jejich zločiny patřila nepřímo i smrt našich tří kolegů – Boba Frasura, Joea Kruzela a Nelsona Drewa, již zahynuli, když jsme se po jediné možné trase, nebezpečné polní cestě, která procházela Srby ovládaným územím plným odstřelovačů, snažili proniknout do Sarajeva a obrněný transportér, v němž cestovali, se zřítil do strže.

Rukou jsem si s nimi nepotřásl, ač se o to Karadžić i Mladić pokusili. Někteří z našeho týmu jim ruku podali, jiní ne. Dominantní osobností onoho večera nebyl Karadžić, ale Mladić. Když jsme seděli naproti sobě u stolu, některým členům našeho týmu hleděl dlouze do očí a čekal, zda uhnou pohledem. Karadžić zprvu mlčel. Měl mohutný obličej se silnými čelistmi, jemnou bradu a překvapivě mírné oči. Když si vyslechl náš požadavek na okamžité ukončení obléhání Sarajeva, vybuchl. Karadžić, který studoval v Americe, vstal od stolu a obstojnou angličtinou se začal rozčilovat nad „pokořeními“, jimiž trpí jeho národ.

Připomněl jsem Miloševićovi jeho slib, že k takovým výlevům nedojde. Karadžić zareagoval emocionálně a řekl, že zavolá bývalému prezidentu Jimmymu Carterovi, s nímž byl podle svých slov v kontaktu, a obrátil se k odchodu. Jen jednou během onoho dlouhého večera jsem Karadžiće oslovil přímo a řekl jsem mu, že pracujeme pouze pro prezidenta Billa Clintona, a že pokud si přeje, může Carterovi zavolat, ale my odcestujeme a bombardování zesílí. Milošević něco řekl Karadžićovi srbsky; ten se posadil a jednání se dostalo k jádru věci.

Po deseti hodinách jsme dospěli k dohodě, která po více než třech letech války obklíčení ukončila. Hned další den jsme mohli letět na znovu otevřené letiště v Sarajevu. Toto nezdolné město se už začínalo vracet k životu. Dva měsíce nato válka skončila v Daytonu a nikdy už se nevrátila.

Přestože však Daytonská dohoda dala NATO pravomoc zatknout Karadžiće i Mladiće, první byl zatčen až po téměř 13 letech. Během této doby Karadžić šířil zcela lživou fámu, že jsme s ním ministryně zahraničí Madeleine Albrightová a já uzavřeli dohodu, že pokud se stáhne a nebude veřejnosti na očích, NATO se jej nebude snažit dopadnout. Samozřejmě že šlo o další směšnou smyšlenku muže, který kdysi proslul výrokem, že bosenští Muslimové sami ostřelovali své vesnice, aby vlákali NATO do války. Konečně je jeden z těchto ukrutných vrahů v Haagu. Je nezbytné, aby se na tuto jednosměrnou cestu za Karadžićem vydal i Mladić.

Karadžićovo zatčení je tím důležitější, že jej provedly srbské orgány. Srbský prezident Boris Tadić si za tento zásah zaslouží uznání, zejména proto, že v roce 2003 zemřel rukou atentátníka Tadićův dobrý přítel Zoran Djindjić, tehdejší ministerský předseda Srbska, v přímém důsledku své odvahy zatknout Miloševiće a poslat jej roku 2001 do Haagu. Karadžićovo zatčení není pouhým střípkem dějin; odklízí ze scény muže, který stále podrýval mír a pokrok na Balkáně a jehož zapálená obhajoba etnických čistek je důvodem k ráznému zavržení. Rovněž přibližuje Srbsko ke členství v Evropské unii.

Karadžićovo zatčení je navíc další připomínkou významu tribunálů pro válečné zločiny. I když 13 let je téměř neomluvitelně dlouhá doba, obvinění ze spáchání válečných zločinů drželo Karadžiće na útěku a znemožnilo mu opětovný návrat. Súdánský prezident Omar Hasan al-Bašír, čerstvě obžalovaný Mezinárodním trestním soudem, by tomu v dalekém Chartúmu měl věnovat bedlivou pozornost.