JERUZALÉM – Vzorec pro formulaci politických koncepcí na Středním východě, jak byl stanoven od projevu prezidenta Bushe o „ose zla“ z ledna 2002, prochází významnou změnou směřování. Selhalo Bushovo zahraničněpolitické paradigma založené na alianci „umírněnců“, která má porazit „extremisty“ – model s přílišným nadšením odsouhlasený jak suchopárným izraelským vedením, tak těmi Araby (vedenými Egyptem a Saúdskou Arábií), kteří se děsí sil radikální změny. „Extremisté“, jejichž porážky chtěl Bush dosáhnout prostřednictvím ekonomických sankcí, diplomatické izolace a vojenských zásahů, získávají převahu. Jsou to „umírněnci“, kdo své politiky musí upravit.

Izrael a Spojené státy výrazně neuspěly ve svém úsilí vypudit Hamás z Gazy, anebo jej donutit k přijetí podmínek ukončení mezinárodního bojkotu. Izrael se obával daně, již by musel zaplatit za invazi do městských uliček v Gaze, a přihrál strategické vítězství Hamásu. Přijal příměří, zprostředkované egyptskou vládou poděšenou vlivem Íránu v sousední Gaze, které nejenže dodalo Hamásu politickou legitimitu a podkopalo politiku mezinárodního společenství lpící na nevyjednávání s touto fundamentalistickou skupinou, ale také mu umožnilo pokračovat v přezbrojování. Hamás teď představuje strategickou hrozbu pro izraelské metropole i vojenská zařízení.

Izraelská válka proti Hizballáhu v Libanonu roku 2006, podporovaná USA a celým „umírněným“ arabským táborem, nebyla o nic úspěšnější. Ve skutečnosti je teď Hizballáh nejen vojensky silnější než kdy dřív – rezoluce Rady bezpečnosti číslo 1701, která vyzývala k jeho odzbrojení, se ukázala jako naprostý nezdar –, nýbrž také politicky robustnější než před válkou. Hasan Nasralláh, obdivuhodně obratný při splétání všech libanonských politických, náboženských i národnostních vláken, je dnes nesporným pánem Libanonu.

Syrskému patronu Hizballáhu, prezidentu Bašáru al-Asadovi, dalšímu příslušníkovi „osy zla“, se také daří dobře, děkuje za optání. V politický skon tohoto přítele každého radikálního snažení v regionu – od Hamásu přes Írán až po protizápadní síly v Libanonu – doufal nejen Izrael a USA, ale i Egypt a Saúdská Arábie, země, jež těmto snažením vzdorují. Asadovi se ovšem zdařilo z vynuceného stažení Sýrie z Libanonu roku 2005 vyjít jako zprostředkovatel, bez něhož nebylo možné sestavit libanonskou vládu ani zvolit prezidenta.

To společně s nepřímými jednáními s Izraelem, která právě probíhají v Turecku – a která, jak Asad ví, vzhledem k politické slabosti izraelského premiéra Ehuda Olmerta a Bushovu postavení prezidenta na konci funkčního období nemohou přinést podstatné výsledky – přispělo k tomu, že Sýrii se otevřely brány Evropy, kde kdysi rovněž bývala vyvrhelem. Spojené státy, zoufale prahnoucí po obnově svého významu v politice Středního východu, teď navíc radikálně změnily přístup a souhlasily se schůzkou mezi náměstkem amerického ministra zahraničí pro záležitosti Blízkého východu Davidem Welchem a hlavním syrským vyjednavačem s Izraelem Riádem Daúdím.

Úsilí Ameriky přimět Írán k zastavení jeho jaderného programu prostřednictvím neefektivního režimu sankcí není o nic úspěšnější než kterýkoli jiný z jejích záměrů dostat extremisty v regionu do izolace. Ba USA teď zcela zvrátily svůj postoj, že nebudou s Íránem vyjednávat, dokud nezastaví obohacování uranu.

Účast náměstka amerického ministra zahraničí Williama Burnse na evropském dialogu s Íránem, společně s plány, že do Teheránu budou poprvé od islámské revoluce roku 1979 umístěni američtí diplomaté, představuje zásadní posun americké politiky a také znamení pro Izrael, aby se zdržel vojenského úderu. Uvíznuvši v Iráku a Afghánistánu, Amerika nemá náladu otevřít třetí frontu proti islámskému světu. Důsledky izraelského útoku na Írán „by pro nás byly nesmírně stresující,“ varoval předseda Sboru náčelníků štábu Michael Mullen.

Bush se po porážce své ideologicky motivované zahraniční politiky konečně rozhodl, že nebude přehlížet přínosy zaangažování Sýrie a Íránu. Ať už jsou Syřané v arabské rodině jakkoli izolovaní a jejich íránští spojenci jakkoli sešikovaní k boji, tyto dvě země mají v rukou klíč ke stabilitě Středního východu. Jsou rozhodujícími aktéry v Libanonu, přísluší jim jistá úloha v pacifikaci Iráku, mohou mít vliv na změnu přístupu mocných a mimořádně destabilizujících nestátních hráčů, jako je Hamás a Hizballáh, a jejich působení na Hamás je rozhodující pro stabilitu palestinské fronty. Zaangažování Íránu je také jediným způsobem jak odvrátit jadernou apokalypsu v regionu.

Samozřejmě, celkové zklidnění politických pnutí je odrazem krachu další mylné koncepce Bushovy vlády – totiž že „osa zla“ je iracionální koalicí, jejímž jediným zájmem je šířit zlo. Prosazování radikálních cílů ovšem nutně neznamená, že země jedná iracionálně. Ani Sýrie, ani Írán – ba ani Severní Korea – netouží být vyvrheli světového společenství a plně si uvědomují hospodářské důsledky izolace.

Jejich politiky nespočívají v pouhém šíření teroru a revoluce, nýbrž v prosazování zájmů, o nichž lze vyjednávat. Obě země dbají na dodržení mezí politiky destabilizace a zjevně se těší na americkou vládu, která bude více nakloněná dialogu a ochotná zohlednit jejich politické a strategické obavy.