Na konci devatenáctého století Evropa považovala Asii především za zdroj inspirace pro své umělce, nebo za cíl imperiálních ambicí. Asijci zase pokládali Evropu buď za vzor modernity, jako třeba v Japonsku během období Meidži, nebo za barometr úpadku, například v Číně. Sto let nato japonský hospodářský zázrak proměnil v očích Evropanů vzezření přinejmenším části Asie na místo prudkého technického a průmyslového pokroku. Dnes, v prvních letech jedenadvacátého století, se vnímání Evropy v Asii a Asie v Evropě dramaticky mění, neboť asijské ekonomiky procházejí boomem, zatímco Evropská unie se utápí v krizi totožnosti a sebedůvěry.

Význační Asijci, například bývalý singapurský premiér Lee Kuan Yew, dnes Evropany varují, že pokud budou pokračovat současným směrem, Evropa se rychle stane bezvýznamnou ve všem kromě turismu a luxusních nemovitostí. Prominentní čínský obchodník, jenž svůj čas dělí mezi Hongkong a Londýn, byl ještě konkrétnější. Před několika týdny na soukromém setkání vrcholných obchodních a politických lídrů v Paříži řekl: „Vy Evropané se začínáte stávat zemí třetího světa, trávíte čas u nesprávných témat – ústavy, sociálního státu, penzijní krize – a systematicky špatně odpovídáte na otázky, které si kladete.“

Názory Evropanů na Asii obecně a na Čínu především jsou složitější a kolísají od střízlivé adaptace na nového a respektovaného konkurenta až po ryze ideologické odmítání. V květnu 1968 ve Francii studenti – nebo přinejmenším jejich část –, kteří vyšli do ulic, aby vynalezli nový svět, snili o maoistické Číně, zemi vprostřed brutální a nesmyslné Kulturní revoluce. Jejich absurdní a výstřední poblouznění bylo jak plodem neznalosti Maových zločinů, tak důsledkem znuděnosti mládeže v prosperující společnosti, kde prakticky neexistovala nezaměstnanost.

Jejich dědicové dnes naproti tomu otevřeně kritizují asijský kapitalistický model. Včera byla Čína protikapitalistickou zářnou hvězdou utopických revolucionářů; dnes se proměnila v ultraliberální metlu v očích nové generace utopických reakcionářů – obránců statutu quo v Evropě. Studentští demonstranti v ulicích Paříže se v poslední době nechtějí podobat Číňanům ani Indům; zavrhují logiku globalizace a odmítají se vzdát těžce vydobytých sociálních jistot.

Evropské ekonomické elity pohlížejí na Čínu a Indii velice různě. Dnes už si plně uvědomují, že jejich poněkud nostalgický postkoloniální pohled na tyto země jako na velké exportní trhy a obrovské zásobníky levné pracovní síly se přežil. Čína a Indie se staly skutečnými konkurenty, kteří si zaslouží respekt, ne-li přímo úžas. Kvalita, náklady i lhůty dodání v automobilové výrobě kupříkladu dosahují evropské úrovně. Evropa si uchovává výhodu v oblasti ryzí vědy, například ve farmaceutickém průmyslu, avšak vznikající společnosti světové úrovně, zejména v Indii, jsou čím dál schopnější najímat absolventy MIT a Harvardu a zároveň si udržet nižší mzdové náklady, a tedy globální konkurenční schopnost.

Naneštěstí, třebaže evropští předáci asijskou výzvu uznávají, nedokázali ji využít jako zkoušku ohněm reality v nevyhnutelném procesu globalizace ani jako povolání do zbraně v sociálních a ekonomických záležitostech. Vlastně lze spravedlivě říct, že evropští politici, až na několik výjimek, jako je Tony Blair, jsou příliš pomalí a neumí svůj pohled na svět uvést do souladu s revolučním tempem změn v Asii. Uvězněni mezi nedostatek dlouhodobé strategické vize a posedlost krátkodobými zájmy, evropští politici si zatím z valné části nevydobyli úctu svých asijských protějšků, na rozdíl od evropských firem, jež si v asijských očích vedou mnohem lépe.

Samozřejmě, Asijci na kontinentě, který z velké části nedokázal pohřbít svou historii a zabouchnout dveře za nacionalistickými strašáky, často EU považují také za model usmíření, míru a prosperity. Bude-li však evropská výkonnost nadále upadat, vydrží tento pohled? Možná že by pak Asijci začali evropský model považovat za politickou obdobu Benátek – místo, jež stojí za to navštívit s nostalgií po jeho někdejší slávě a s obdivem k jeho muzejní povaze.