Počátkem devadesátých let varovali američtí představitelé, kteří podobně jako já zpracovávali dlouhodobé prognózy pro Clintonovu administrativu, že by bylo ukvapené předpovídat průměrné dlouhodobé tempo růstu vyšší než 2,5% ročně - a že skutečný růst může být nakonec ještě pomalejší. Dnes se ohlížíme za desetiletím, v němž americká ekonomika rostla průměrným tempem 3,4% ročně.

Dnešní Spojené státy jsou vskutku o 9% bohatší, než bychom se ještě před deseti lety odvážili předpovídat, a to i přes stagnaci na trhu práce, z níž vyplývá nejvyšší rozdíl mezi skutečným a potenciálním výkonem za poslední dvě desetiletí. V Americe se ukázalo, že „nová ekonomika" je reálná, a existují všechny důvody věřit, že v příštím desetiletí bude růst rychlejší než v desetiletí minulém.

Zrychlení amerického hospodářského růstu koncem devadesátých let představovalo hádanku pro ty z nás, kteří se dívali přes Atlantik na západní Evropu: kde je evropská „nová ekonomika"? Viděli jsme ji ve Skandinávii a v několika roztroušených kapsách jinde, avšak výrazné promítnutí zdokonalených počítačových a telekomunikačních technologií do růstu výkonu a produktivity v celé ekonomice jako by zde scházelo. Zdálo se, že se Evropa stále více opožďuje za USA.

Pokud však ekonomiky na obou stranách Atlantiku porovnáme dnes, pak se zdá, že si západní Evropa vede mnohem lépe, než by člověk očekával podle tónu ekonomických deníků a periodik v minulém desetiletí. Například hodinová produktivita práce je nyní v západní Evropě pouze o 10% nižší než v Americe.

Ekonom Robert Gordon z Northwestern University poukazuje na několik zajímavých rysů amerického HDP, které by měly vést halasné zastánce amerického modelu a kritiky evropské cesty k větší obezřetnosti. Američané si například musí kupovat auta, protože systém veřejné dopravy je zde prachmizerný. Hodnota automobilů je započítána do amerického HDP, zatímco evropské systémy veřejné dopravy nejsou počítány jako hodnota pro cestující, nýbrž jako vládní náklad.

Američané rovněž zadržují dva miliony svých spoluobčanů ve vězení: náklady na výstavbu věznic a mzdy dozorců jsou rovněž zahrnuty v HDP. Profesor Gordon poukazuje i na skutečnost, že vzhledem k nepříznivějšímu klimatu ve Spojených státech - studenějším zimám (s výjimkou Floridy a Kalifornie) a teplejším létům (s výjimkou Washingtonu, Oregonu a Kalifornie) - musí občané utrácet více za topení a klimatizaci.

Jaký je čistý výsledek všech těchto výpočtů? Západoevropané pracují o 25% méně než Američané, avšak úroveň jejich sociálního blahobytu (včetně podnebí) je pouze asi o 15% nižší než u Američanů - kromě toho v západní Evropě existuje rovnější distribuce příjmů a nižší míra chudoby. Z tohoto pohledu se zdá, že západní Evropa má přinejmenším stejné právo označovat se za „dobrou společnost" jako USA.

Navíc to vypadá, že se rozdíl mezi USA a západní Evropou v produktivitě na úrovni celé ekonomiky neprohlubuje nijak rapidně, pokud vůbec. Růst produktivity v západní Evropě se téměř rovná Spojeným státům, což naznačuje, že také do západní Evropy přichází nová ekonomika, pouze se tak děje tiše a s mnohem menšími fanfárami než v Americe.

Veškerá příznivá hodnocení stavu západoevropského hospodářství musí být samozřejmě vyslovována velmi obezřetně. Například nezaměstnanost v Evropě je podle všeho až o polovinu vyšší než v USA. Míra zapojení pracovní síly je zde naopak nižší - a podstatná část této nízké míry zapojení navíc není výsledkem dobrovolného rozhodnutí, nýbrž faktu, že zaměstnanci jsou odrazení a způsob činnosti institucí velmi komplikuje život domácnostem, v nichž pracují všichni dospělí členové.

Hodnoty produktivity práce v Evropě kromě toho nadsazuje skutečnost, že potenciální zaměstnanci, kteří by vykazovali nižší produktivitu, s mnohem vyšší pravděpodobností žádné zaměstnání nemají. A nad tím vším se vznáší hrozba demografické krize západoevropského sociálního státu, vyplývající ze stárnutí evropské populace.

Kde však najdeme zemi či region bez vážných hospodářských obtíží a hlubokých strukturálních problémů?

Koncem devadesátých let se na Spojené státy úžasně dlouho usmívalo hospodářské štěstí, k čemuž napomáhaly některé velmi dobré instituce a některé docela dobré hospodářské strategie. Do roku 2000 se již vysoce postavení evropští byrokrati děsili každého blížícího se mezinárodního setkání jakožto další příležitosti, kdy jim Američané udělají přednášku, jak se Evropa potřebuje okamžitě změnit po vzoru Ameriky. Proto je důležité zaznamenat, jak malý, pokud vůbec nějaký náskok měřený sociálním blahobytem získaly Spojené státy oproti Evropě v posledním desetiletí. Učit se mají co obě strany.