12

Evropská bankovní unie?

MNICHOV – Evropská komise bezostyšně porušuje Maastrichtskou smlouvu a předkládá jeden plán finanční výpomoci otřeseným ekonomikám Evropy za druhým. Teď chce socializovat nejen vládní dluhy zavedením eurobondů, ale také bankovní dluhy vyhlášením „bankovní unie“.

Socializace bankovních dluhů je jednak nespravedlivá, jednak vyústí v budoucí nesprávnou alokaci zdrojů. Socializace bankovních dluhů napříč hranicemi znamená, že soukromé výpůjční náklady v určité zemi se uměle sníží pod tržní míry, jelikož pojištění (ve formě swapů úvěrového selhání) poskytnou zdarma jiné země. Kapitálové toky z jádra na periferii by tak nadále překračovaly optimální rozsah, což by podrývalo růst v Evropě jako celku.

Historie nabízí bezpočet příkladů špatné alokace zdrojů, která může vyplynout ze socializace dluhů bank. Jedním je krize stavebních spořitelen ve Spojených státech 80. let, která americké daňové poplatníky vyšla na víc než 100 miliard dolarů. Pod deštníkem společného pojištění vkladů americké spořitelny vsadily na to, že „přežijí svou smrt“ – nadměrně si půjčovaly od vkladatelů a peníze půjčovaly rizikovým podnikům s vědomím, že potenciální zisky budou moci vyplatit akcionářům jako dividendy, zatímco potenciální ztráty se socializují.

Jinými slovy, soukromé zisky se tvořily ze společensky nehospodárných činností. V zásadě k témuž došlo s americkými půjčkami skrze podřadné hypotéky a se španělskou bankovní soustavou v první dekádě po roce 2000. V obou případech na sebe banky braly přílišná rizika s očekáváním, že je vlády finančně sanují – což se nakonec naplnilo.

Španělské banky spekulovaly na pokračující vzestup cen realit, který by jejich klientům zajistil velké kapitálové výnosy. Často majitelům vlastního domu půjčovaly víc než 100 % hodnoty zastavené nemovitosti. Jako kompenzaci škod, jež jejich bezohledné chování způsobilo, dostaly od Evropské centrální banky (ECB) 303 miliard eur ve formě dodatečného kreditu v systému Target a teď mohou očekávat dalších 100 miliard eur pomoci od Evropského nástroje finanční stability (EFSF). Většina těchto peněz se nikdy nevrátí.

Mnohem lepším způsobem jak banky rekapitalizovat jsou výměny dluhu za akcie. Namísto uvalení břemene ztrát ECB a EFSF na evropské daňové poplatníky by se věřitelé bank mohli části pohledávek vzdát výměnou za akcie od vlastníků bank. Swapy dluhu za akcie banky zachrání, aniž by zachraňovaly jejich akcionáře.

Ideálně by věřitelé bank netratili, protože jejich pohledávky s fixním úrokem by se převedly na akcie s odpovídající hodnotou. To by platilo, pokud by ztráty bank nedosáhly výše jejich vlastního kapitálu. Skutečná ztráta by na věřitele banky dolehla, až pokud by ztráty z odpisů toxických hypotečních půjček převýšily vlastní kapitál banky. I tak by ale bylo lepší, aby ztráty nesli věřitelé než daňoví poplatníci, protože do budoucna by to motivovalo k obezřetnějšímu půjčování.

Pro doposud stabilní země eurozóny představuje riziko už socializace veřejného dluhu. Udělat totéž s bankovními dluhy by mohlo doposavad zdravé ekonomiky stáhnout do propasti, neboť bilance bank jsou mnohem větší než objem vládního dluhu. Poměr zadlužení k HDP ve Španělsku činí 69 %, avšak dluh španělské bankovní soustavy dosahuje celkem 305 % HDP, tedy asi 3,3 bilionu eur – zhruba tolik, co veřejný dluh všech pěti krizí postižených zemí eurozóny dohromady.

Enormní objem bankovních dluhů znamená, že vlády by se měly socializaci bankovních rizik vyhýbat, a zároveň naznačuje, že jediným, koho lze při zachování rozumu vyzvat k uhrazení účtu, aniž by jej to předlužilo, jsou věřitelé bank. Ostatně, je-li ohrožen jen zlomek hodnoty bank, jak někteří pozorovatelé věří, potenciální swapy dluhu za akcie by byly nepatrné.

Španělské banky mají ve svých bilancích v průměru 7 % vlastního kapitálu. K vyrovnání ztrát bank by tudíž postačoval swap dluhu za akcie nepřesahující 7,5 % investic věřitelů. A i kdyby byli vyloučeni soukromí vkladatelé bank, jejichž pohledávky tvoří 39 % celkové bilance, výměna dluhu za akcie nezbytná ke kompenzaci ztráty ve výši až 100 % vlastního kapitálu by nedosahovala ani 12 % objemu investic věřitelů.

Swapy dluhu za akcie byly mnohokrát úspěšně použity a vyplývají z běžných úpadkových postupů. Kromě toho, že předcházejí nadměrnému daňovému zatížení a jeho nespravedlnosti, mají také tu výhodu, že motivují vlastníky bank, aby volili obezřetné investiční strategie, a současně pobízejí věřitele k prověřování a probírání bank, jimž chtějí půjčit.

Nejzákladnějším pramenem hospodářského růstu a úspěchu kapitalismu je péče věnovaná rozhojňování a uchovávání bohatství, jež současné generace zdědily po svých předcích. Rozsáhlé vládní intervence během krize tento princip podlomily a velkou část zděděného bohatství pravděpodobně zničily.

Je načase začít se řídit elementárními zákony ekonomie a dát stopku nerozvážnosti, která až doposud procházela těm, kdo mají za úkol bojovat s krizí. Kromě společné regulatorní soustavy Evropa žádnou bankovní unii nepotřebuje.

Z angličtiny přeložil David Daduč