WASHINGTON, DC – Kazachstán má sice k eurozóně velmi daleko, ale jeho nynější ekonomická zkušenost je pro dnešní muka eura nesmírně relevantní. Zatímco eurozóna se pere s dluhovou krizí a úspornými opatřeními u svých slabších členů, Kazachstán se díky silnému ekonomickému oživení vzpamatovává z těžkého kolapsu bankovní soustavy.

Po většinu minulé dekády Kazachstán rozmařile hltal úvěry, s laskavou pomocí globálních bank – stejně jako velká část jižní Evropy. Zahraniční výpůjčky kazašských bank činily celkem asi 50 % HDP, přičemž značná část těchto prostředků se využívala na stavební projekty. Dokud peníze přitékaly, rostly mzdy, ceny realit dosáhly bezmála pařížských úrovní a lidé si namlouvali, že se Kazachstán stal nejnovějším asijským tygrem.

Večírek znenadání skončil v roce 2009, když dvě globální investiční banky s ostrými lokty zrychlily splátky úvěrů – s nadějí, že dostanou své peníze zpět. Kazašská vláda, která se dříve štvala ve snaze předlužené soukromé banky podpořit kapitálovými injekcemi a znárodňováním, couvla a své snažení zarazila. Banky se zpožďovaly se splácením úvěrů a věřitelé přistoupili na rozsáhlé „sestřihy“ (snížení hodnoty jistiny).

Jenže – a tady je pointa – po odpisu dluhů je teď bankovní soustava rekapitalizovaná a dokáže podporovat hospodářský růst. Navzdory chaotické platební neschopnosti vyústil nový začátek v pozoruhodný obrat.

Západoevropský přístup k řešení problému děravých bank je naprosto jiný. Irsko, evropský (keltský) tygr minulé dekády, vyrostl zčásti díky rozsáhlým přílivům úvěrů do tamního „bankovně realitního komplexu“. Externí půjčky irské bankovní soustavy dosáhly zhruba 100 % HDP – dvou Kazachstánů. Když se v letech 2008-2009 zřítila světová ekonomika, irský večírek také skončil.

Právě tady se však příběhy rozcházejí, alespoň prozatím. Místo aby irská vláda přiměla věřitele soukromých bank k sestřihům, rozhodla se přesunout celé dluhové břemeno na daňové poplatníky. Vláda hospodaří s rozpočtovými deficity ve výši 10 % HDP, přestože snížila mzdy ve veřejném sektoru, a teď kvůli splácení úroků z dluhů zkrachovalých bank plánuje další škrty.

Na křižovatce, na jaké byly dříve Kazachstán a Irsko, stojí teď Řecko: vláda si v uplynulé dekádě rozsáhle půjčovala a peníze vyplýtvala na nafouklý (a odborově organizovaný) veřejný sektor (namísto investic do moderního – a neobsazeného – realitního trhu), přičemž vládní dluh se blíží 150 % HDP.

Počty jsou jednoduše hrozivé. Má-li Řecko začít splácet jen úrok ze svého dluhu – tedy nezahrnout jej do nových půjček –, vláda by do roku 2011 musela hospodařit s primárním rozpočtovým přebytkem (tj. kromě splátek úroků) ve výši téměř 10 % HDP. To by vyžadovalo další výdajové škrty a příjmová opatření v rozsahu zhruba 14 % HDP. Šlo by tudíž o jednu z největších fiskálních úprav, o jakou se kdo pokusil.

Ještě horší je, že rozsáhlé splátky úroků poputují převážně do Německa a Francie, takže budou dále odsouvat příjmy z řecké ekonomiky. Má-li jednou Řecko část tohoto dluhu splatit, bude potřebovat desítky let trvající program drastických úsporných opatření. Ve srovnání s dosavadním strmým propadem Irska by takový program v Řecku zapříčinil ještě výraznější pád HDP. Zaměstnanci řeckého veřejného sektoru by navíc museli očekávat rázné snižování platů, což je v naježených politických poměrech Řecka jistá cesta k nebezpečným úrovním občanských střetů a násilí.

Evropští lídři se mýlí, když věří, že Řecko se k řešení může dopracovat obnovením běžného tržního úvěrování. Řecko si jednoduše nemůže dovolit splácet svůj dluh při úrokových sazbách reflektujících inherentní riziko. Jediným prostředkem refinancování řeckého dluhu na přijatelné úrovni by bylo udělení dlouhodobých dotovaných půjček, jež by v posledku pokryly značnou část pasiv splatných v příštích třech až pěti letech. A i při takto štědrých podmínkách by Řecko pravděpodobně potřebovalo krušnou fiskální úpravu o 10 % HDP, jen aby se vrátilo ke stabilnějšímu dluhovému směřování.

Alternativou pro Řecko je spořádaně řídit svou platební neschopnost. Lehkovážné půjčování řeckému státu vycházelo z příšerného rozhodování evropských věřitelů. Insolvence uštědří věřitelům – a jejich vládám – lekci, stejně jako dlužníkům: za chyby se platí a vaše chyby jsou prostě vaše chyby.

S každým dalším dnem je zřejmější, že restrukturalizace řeckého dluhu je nevyhnutelná. Určitá forma insolvence určitě na Řecko dolehne a možná že jde o nejvhodnější alternativu. Platební neschopnost by byla bolestivá – ale to platí i pro všechna ostatní řešení. A insolvence se „spořádanou“ restrukturalizací by řecké finance okamžitě posunula na udržitelnou stezku.

Po tvrdém vyjednávání by vláda a její věřitelé zřejmě nakonec řecký dluh srazili na polovinu. Řecké banky by bylo nutné rekapitalizovat, ale pak by si mohly znovu půjčovat.

Insolvence by také část nákladů za řeckou dluhovou rozmařilost vhodně přesunula na věřitele. Němci a Francouzi by do svých bank museli nalít nový kapitál (možná že by se pak konečně otevřeli přísnější regulaci, aby se ujistili, že se to nebude opakovat) a celý svět by byl při půjčování rozhazovačným svrchovaným aktérům ostražitější.

Nakonec tím, že věřitelé dostanou potřebnou lekci, insolvence uvnitř eurozóny by se mohla ukázat jako klíčový krok k vytvoření zdravější evropské – a celosvětové – finanční soustavy.