CAMBRIDGE – Evropa je v ústavní krizi. Nikdo podle všeho nemá tu moc, aby prosadil rozumné řešení dluhové krize zemí na jejím okraji. Namísto restrukturalizace zjevně neudržitelných dluhových břemen Portugalska, Irska a Řecka (zemí označovaných anglickým zkratkovým slovem PIG) politici a tvůrci politik naléhají na stále větší záchranné balíčky s čím dál méně realistickými nároky na úsporná opatření. Nejenže všemožně oddalují řešení, ale bohužel valí ze svahu sněhovou kouli, která se rychle nabaluje.

Pravda, prozatím je tento problém stále ještě ekonomicky zvladatelný. Růst eurozóny zasluhuje úctu a PIG tvoří jen 6 % HDP eurozóny. Jenže euroúředníci svéhlavým tvrzením, že tyto země nesužuje problematická solventnost, nýbrž likviditní krize, vystavují riziku celý systém. Významné ekonomiky eurozóny jako Španělsko a Itálie mají své vlastní velké dluhové potíže, zejména s přihlédnutím k chudokrevnému růstu a zřetelně scházející konkurenční schopnosti. Poslední, co potřebují, je přivést lidi k přesvědčení, že vznikla skrytá transferová unie a že reformy a ekonomická restrukturalizace mohou počkat.

Přestavitelé Evropské unie prohlašují, že iniciativně restrukturalizovat dluhy kterékoli členské země by byla katastrofa. Určitě platí, že po jakékoli řecké restrukturalizaci začne řádit nákaza. Šířit se nepřestane, dokud Německo nezbuduje pevný a věrohodný val, nejspíše kolem dluhu centrální vlády Španělska a Itálie. Právě tak by vypadalo střízlivé řešení, jehož by se člověk nadál ve skutečně integrované měnové oblasti. Proč se tedy evropským lídrům toto přechodné řešení zdá tak nepředstavitelné?

Snad kvůli přesvědčení, že nemají do praxe zavedené mechanismy k přijímání těžkých rozhodnutí, k výběru vítězů a poražených. Slabé a rozdrobené instituce Evropské unie disponují v příjmech z daní necelými 2 % HDP eurozóny. Každé odvážnější rozhodnutí v podstatě vyžaduje jednomyslnost. Všichni za jednoho a jeden za všechny, bez ohledu na velikost, zadluženost či zodpovědnost. Nemá cenu rýsovat Plán B, když k jeho realizaci schází orgán i pravomoc.

Mohlo by se na Evropu usmát štěstí? Je naděje, že se sněhová koule dluhů, dysfunkcí a pochyb neškodně rozpadne dřív, než získá větší hybnost?

Vprostřed velké nejistoty je možné všechno. Pokud růst eurozóny v příštích několika letech výrazně překoná očekávání, bilance bank posílí a měšce německých daňových poplatníků nabobtnají. Země na periferii by mohly zažít růst jakžtakž dostačující k udržení jejich ambiciózních závazků v oblasti úsporných opatření.

Dnešní strategie však s mnohem větší pravděpodobností povede k explozi a chaotické restrukturalizaci. Proč by se lidé v Řecku (natož v Irsku a Portugalsku) měli smířit s roky uskrovňování a pomalého růstu kvůli posílení francouzské a německé bankovní soustavy, nedostanou-li za to obří úplatky? Jak jsme v 80. letech se stanfordským profesorem Jeremym Bulowem doložili ve studii o suverénním dluhu, země se zřídka daří přinutit k čistým platbám (platby minus nové půjčky) ve prospěch cizinců v rozsahu přesahujícím několik procent po několik let. Současná strategie EU a Mezinárodního měnového fondu vyzývá k jedné až dvěma dekádám takových plateb. Je k tomu nucena, aby se německý daňový poplatník nebouřil, že se od něj chce, aby za Evropu donekonečna platil.

Možná je tomu tentokrát jinak. Možná že kouzlo přináležitosti k rostoucí rezervní měně zajistí schůdnost vleklé recese a úsporných opatření způsobem, jaký jsme v historii zřídka zaznamenali.  Já o tom pochybuji.

Pravda, navzdory vší nepřízni a historické logice se zdá, že Evropa si udrží vedení MMF. Pozoruhodné je, že lídři rozvíjejících se trhů si v rezignovanosti vůči patrně neodvratné volbě na nejvyšší post zřejmě neuvědomují, že by ještě měli zpochybnit výsadu Spojených států jmenovat ve Fondu mimořádně mocného funkcionáře číslo dva. MMF už vůči PIG prokázal neobyčejnou štědrost. Až se nový tým, nakloněný finančním sanacím, usadí, lze očekávat jedině další štědrost, bez ohledu na to, zda dané země dodržují stanovené programy.

Přehnaně měkký MMF je bohužel to poslední, co teď Evropa potřebuje. Vzhledem k ústavní krizi jsme dospěli do okamžiku, kdy MMF musí eurozóně pomoci přijmout nesnadná rozhodnutí, jež sama učinit nedokáže. Fond musí vytvořit programy pro Portugalsko, Irsko a Řecko, které obnoví konkurenční schopnost, sestříhají zadlužení a přinesou PIG realistickou naději na návrat hospodářského růstu. MMF musí zabránit tomu, aby Evropané dovolili, že sněhová koule dluhu eurozóny kvůli jejich ústavní paralýze přeroste v celosvětovou lavinu.

Institucí, která by za nečinnosti MMF mohla zasáhnout, je nelítostně nezávislá Evropská centrální banka. Jenže jestliže na sebe ECB bere úlohu „věřitele poslední záchrany“, nakonec bude sama insolventní. To rozhodně není způsob jak jednotné měně zajistit budoucnost.

Vyústění krize je vždy těžké předvídat. Možná že postačí rozsáhlé zhroucení kurzu eura, které vyvolá exportní boom. Možná že Evropa zažije konjunkturu i bez toho. Jen stěží si lze ale představit, jak by se jednotná měna mohla ještě výrazně déle udržet bez rázného posunu k mnohem pevnější fiskální unii.