Sylvester Eijffinger a Edin Mujagic

�

Tvrdilo se, že zavedení eura v roce 1999 zúží ekonomické rozdíly mezi členskými zeměmi měnové unie. Sbližovat se prý budou míry nezaměstnanosti, jakož i další důležité makroekonomické ukazatele, například jednotkové mzdové náklady, produktivita, fiskální deficity a vládní dluh. Nakonec se sníží i rozdíly v bohatství, měřeném dle příjmu na hlavu.

�

Po prvním desetiletí společné měny se však normou v eurozóně nestalo svižné sbližování, ale spíš zesílená rozbíhavost a lze očekávat, že pnutí budou nadále sílit.

�

Rozdíly mezi členskými státy byly značné už před deseti lety. Euro se stalo společnou měnou jak velice zámožných zemí, kupříkladu Německa a Nizozemska, tak mnohem chudších zemí jako Řecko a Portugalsko. Stalo se také měnou Finů, dotahujících se na špici pelotonu v inovacích a flexibilitě trhu, a Itálie, jíž chybělo obojí, čímž si vysloužila výstižnou přezdívku „nemocný muž Evropy“.

�

Tyto odlišnosti byly faktorem, jenž nesmírně komplikoval práci nově zřízené Evropské centrální bance (ECB), která musela určovat úrokové sazby vhodné pro všechny členy (univerzální politika po vzoru „jedna velikost, která padne všem“). Čím víc se během prvního desetiletí eura rozdíly rozrůstaly, tím přiléhavěji bychom politiku ECB mohli označit za „jednu velikost, která nepadne nikomu“.

�

Porovnali jsme výkony zemí eurozóny, jimž se v letech 1999 až 2009 dařilo nejlépe a nejhůře. Abychom nesrovnávali jablka a hrušky, porovnávali jsme údaje za 11 zemí, které patřily už do první vlny v roce 1999, a doplnili je o Řecko, které se přidalo krátce nato. (Veškerá data pocházejí z evropského statistického úřadu Eurostat.)

�

Výhradním úkolem, který ECB dostala, je zajišťování a udržování stability cen v eurozóně, a tak se jako logický výchozí bod srovnání jeví míry inflace. Rozdíl mezi zeměmi eurozóny s nejnižší a nejvyšší mírou inflace v roce 1999 činil dva procentní body. Do konce roku 2009 se rozdíl téměř ztrojnásobil, na 5,9 procentního bodu.

�

Co se týče hospodářského růstu, udělali jsme výjimku. U této proměnné jsme sledovali průměrný roční růst HDP během prvních pěti let po zavedení bankovek a mincí eura v roce 2002. Rozdíl mezi Irskem a Portugalskem v první půli dekády činil 4,8 procentního bodu. Do roku 2009 se zvětšil na šest procentních bodů. Navíc platí, že rozdíl v produktivitě vzrostl z 25 indexových bodů v roce 1999 na 66,2 v roce 2008, rozdíl v jednotkových mzdových nákladech z 5,4 procentního bodu na 31,8 a rozdíl v míře nezaměstnanosti z 10,1 procentního bodu na 15,4.

�

Konvergenci jsme nenašli ani v oblasti vládních deficitů a dluhů. V roce 1999 se nejnižším vládním zadlužením pyšnilo Finsko, a to ve výši 45,5 % HDP. Rozdíl oproti největšímu dlužníkovi v eurozóně, tedy Itálii, činil 68,2 procentního bodu. Navzdory nejkrušnější finanční a hospodářské krizi za téměř sto let se finský státní dluh do roku 2009 snížil na 39,7 %.

�

Itálie přitom nedokázala využít náhlého zbohatnutí vyplynuvšího ze strmého poklesu dlouhodobých úrokových sazeb v důsledku zavedení eura a dekády svižného hospodářského růstu a své dluhové postavení nenapravila. Italský dluh se téměř nehnul a zůstal zřetelně nad 100 % HDP. V důsledku toho se rozdíl mezi dluhovou pozicí Finska a Itálie, nejobezřetnějším a nejrozmařilejším členem eurozóny, v roce 2009 vyšplhal na 73,3 procentního bodu. (U vládních deficitů je situace ještě horší.)

�

Důsledky těchto sílících rozdílů by mohly být velice vážné. V nadcházejících letech se pravděpodobně projeví narůstající pnutí mezi státy eurozóny, jakož i sílící rozepře uvnitř Rady guvernérů ECB. Určitá předpremiéra se nám možná naskytne už letos a v roce 2011, až evropští lídři budou muset vybrat nového prezidenta a viceprezidenta ECB. O místa se bude jako vždy ostře soupeřit, ale jelikož v sázce bude víc než kdy dřív, boj by mohl být urputnější.

�

Pnutí v ECB a mezi zeměmi eurozóny nevěští nic dobrého pro stabilitu společné měny, a to jak externě, vůči ostatním měnám, tak interně, ve smyslu inflace. Vina se bude svalovat na ECB. Bude-li úrokovou sazbu držet příliš dlouho příliš nízko, země jako Německo a Nizozemsko budou protestovat. Pokud úrokovou sazbu zvýší, budou si stěžovat země na jihu eurozóny. Každopádně se dále ztenčí podpora eura, už beztak křehká, což společnou měnu oslabí a vyvolá ještě větší pnutí.

�

V roce 1990 v každoroční soutěži Eurovision o nejlepší píseň zvítězil italský zpěvák Toto Cutugno se svou vroucí výzvou ke sjednocení Evropanů. Refrénem vítězné písně „Společně: 1992“ bylo „Sjednoť se, sjednoť se, Evropo“. Téměř dvacet let nato se ovšem zdá, že pro eurozónu je s každým dalším dnem čím dál přiléhavější hit švédské kapely Europe nazvaný „Poslední odpočítávání“.

�

Sylvester Eijffinger vyučuje finanční ekonomiku na nizozemské Tilburské univerzitě. Edin Mujagic působí jako měnový ekonom v organizaci ECR (Euro Currency Research) a na Tilburské univerzitě.