Prvního ledna euro oslavilo své šesté narozeniny. Dnes se ohlížíme za obdobím, kdy Evropská centrální banka úspěšně uskutečnila jednotnou měnovou politiku, zaměřenou na stabilitu, která slouží více než 300 milionům občanů.

Jde o nevšední úspěch. Když byla roku 1993 ratifikována Maastrichtská smlouva, mnoho lidí pochybovalo, zda bude Hospodářská a měnová unie fungovat. Cíl Smlouvy byl všeobecně považován za chvályhodný – avšak za dosažitelný až v blíže neurčené budoucnosti. K překvapení mnoha pozorovatelů Evropa prokázala obrovské odhodlání zajistit, aby se jednotná měna stala skutečností.

Jednotná monetární politika pro měnovou oblast čítající 11 – a později 12 – zemí, z nichž každá má suverénní národní vládu, byla něčím naprosto novým. Bude slučitelná s nezávislými národními fiskálními politikami? Pokřiví národní zájmy, vzhledem k decentralizované podobě systému, provádění měnové politiky?

Vidím několik zdrojů, z nichž vzešel úspěch ECB při zavádění nadnárodní měnové politiky – a tedy při pevném ustavení stability eura. Zaprvé, pověřením ECB – vepsaným do Maastrichtské smlouvy – je zajistit a udržet stabilitu cen. Zaměřit se na to, aby byl plněn cíl udržování nízké a stálé míry inflace, je to nejlepší, čím měnová politika může přispět k ekonomické prosperitě, udržitelnému růstu a tvorbě pracovních míst.

Zadruhé, Smlouva z ECB učinila zřejmě tu nejnezávislejší centrální banku světa. Vždy existuje politické pokušení uchýlit se k nepatřičným měnovým expanzím, které za cenu poškození dlouhodobého růstu přinesou dočasnou úlevu. Institucionální nezávislost umožnila centrální bance, izolované od krátkodobých politických vlivů, provádět svou měnovou politiku konzistentně.

Jistěže, první roky činnosti ECB představovaly „křest ohněm“. Obdařena na počátku velice nízkou mírou inflace v eurozóně, společná měna brzy čelila sérii jednorázových šoků. Nejsilnější dopady měl zprvu strmý růst cen ropy a později prudké oslabování měnového kurzu, které vedlo k ostrému růstu dovozních cen. Do konce roku 2000 vyšplhaly ceny ropy na úroveň, jež byla naposledy zaznamenána na počátku 90. let.

Tyto šoky byly pochopitelně mimo kontrolu ECB. Úprava politiky, jíž na ně odpověděla, však musela zabránit tomu, aby se tyto šoky promítly do střednědobých až dlouhodobých inflačních očekávání. V těchto souvislostech – a při zvážení mohutného hospodářského růstu zaznamenaného v letech 1999 a 2000, tehdy stále ještě prudce rostoucích burz cenných papírů a neutuchajícího hromadění přebytečné likvidity – Rada guvernérů ECB postupně politiku zpřísňovala, čímž zajistila, že se nenaplnilo riziko růstu cen, jež ohrožovalo jejich stabilitu.

Větší výzvou se stalo pozdržené zpomalení trhu cenných papírů, teroristické útoky na Spojené státy v roce 2001 a války v Afghánistánu a v Iráku. Tyto události zbrzdily světové hospodářství, neboť narušily důvěru a setrvačnost dění.

Další období nepřiměřeného pesimismu vyvstalo před rokem. V létě roku 2003 ovlivnily veřejnou debatu a náladu na trhu v eurozóně vytrvalá deflace v Japonsku a očekávání případného silného dezinflačního procesu v Americe. Někteří pozorovatelé spatřovali riziko trvalé deflace i v eurozóně.

Naše hodnocení bylo odlišné. Inflace v eurozóně byla tehdy lehce nad 2%. Vzhledem k pohybu měnového kurzu eura v předešlých měsících a k pomalému růstu uvnitř eurozóny jsme očekávali, že hodnoty míry inflace poklesnou, ale jen na úroveň kolem 2%.

Naše měnová analýza naznačovala, že riziko trvalejší deflace je zanedbatelné. Proto jsme nijak přehnaně nereagovali. Nadále jsme měnovou politiku řídili podle svého hodnocení rizik pro stabilitu cen ve střednědobém výhledu. Orientace podle střednědobé perspektivy se vyplatila. Obavy z deflace v eurozóně se brzy vytratily a počáteční oživení začalo ještě v roce 2003.

Tyto epizody nás mohou poučit v několika směrech. Zaprvé, ve všech případech jsme zůstávali jasně zaměřeni na svůj mandát vůči stabilitě cen. Zadruhé, udrželi jsme si pevnou ruku, vedenou střednědobou orientací, a vyvarovali jsme se přehnaně zjednodušené diagnostiky a mechanických reakcí na několik indikátorů. Zatřetí, naším cílem bylo řídit trhy a povzbudit důvěru v měnovou politiku a tak prostřednictvím udržování inflačních očekávání na úrovni odpovídající naší definici cenové stability napomoci stabilizaci hospodářství.

Krátké dějiny měnové politiky ECB už tedy jsou historií úspěchu. Většina počátečních nejistot a obav – a z větší části též skepse – byla rozptýlena. Stále ještě relativně mladá instituce – a společná měna, již řídí – si rychle vydobyla důvěru veřejnosti a světa. Ukazatelem současnosti je to, že světové centrální banky ukládají čím dál větší podíl svých devizových rezerv v eurech, místo amerických dolarů.

Hlavní otázkou teď je, zda bude ECB schopna udržet si pracně získané renomé, až se v nadcházejících letech eurozóna rozšíří. Když byla ECB založena, někteří pozorovatelé už tehdy vyslovovali obavy z možné neefektivnosti plynoucí z příliš početné Rady guvernérů a z případných pokřivení jejího uvažování kvůli národním ohledům. Tyto obavy ale nebyly na místě.

Totéž platí o obavách z dalšího rozšiřování eurozóny. Pravidla hlasování, jež na začátku roku 2003 jednohlasně schválila Rada guvernérů a přijala Evropská rada, dobře ECB připravila. Všichni guvernéři, bez ohledu na svá hlasovací práva, se nadále budou účastnit schůzek Rady guvernérů a plně se podílet na jejích diskusích. Dále zůstává v platnosti princip „jeden člen, jeden hlas“ a vztahuje se na všechny členy s hlasovacím právem. Systém hlasování je tedy dostatečně robustní, aby pojal až 27 členů eurozóny.

Nový systém hlasování je navíc transparentní a především automatický, čímž posiluje nezávislost ECB. To usnadní provádění měnové politiky, neboť to ještě dále omezí nejistotu a posílí věrohodnost. Jak svět už dobře ví, dvěma nejpodstatnějšími rysy ECB jsou věrohodnost a spolehlivost.