PALO ALTO – Začátek roku 2009 se nadlouho zapíše do paměti kvůli děsivým ekonomickým zprávám a kontroverzním hospodářským politikám prakticky ve všech zemích. Připadá na něj také 10. výročí eura, společné měny, která v ekonomické a finanční oblasti úžeji stmeluje několik stamilionů Evropanů. Vyplatí se pozastavit se a připomenout si jednak tuto pozoruhodnou událost, jednak dopady, jež má existence eura na současnou globální krizi.

Euro bylo v lednu 1999 spuštěno na základě spletitého souboru ekonomických, finančních, politických a historických důvodů. Jednalo se o třešničku na dortu velkého plánu vybudovat užší hospodářské a politické vazby, jejž po druhé světové válce formovala řada lídrů motivovaných vzpomínkou na hrůzy světových válek, které se v předchozím půlstoletí v Evropě zrodily a Evropu pohltily.

Před deseti lety obestíraly spuštění eura vážné obavy. Vzdají se lidé svých starých národních měn a budou euro používat? Udrží si hodnotu vůči dolaru? (Euro začalo na 1,18 dolaru, pak se brzy propadlo na téměř 0,80 dolaru, ale později šlo nahoru, přičemž vrcholu dosáhlo v letech 2007 až 2008 na hodnotě bezmála 1,60 dolaru, než opět kleslo na asi 1,30 dolaru.)

Když skupinu individuálních měn nahradí měna jednotná, tak jako euro nahradilo francouzský frank, italskou liru, španělské peso a další měny, má to dva základní přínosy: nižší transakční náklady a vyšší transparentnost.

Neexistence jak nákladů a těžkostí spojených s neustálými měnovými transakcemi, tak nejistoty vyplývající z fluktuací mezi měnami je pro oblast společné měny požehnáním. Napříč měnovou unií, která dříve měla různé směnné kurzy, rovněž výrazně posiluje transparentnost cenotvorby u zboží i práce. Cena minuty volání z mobilního telefonu v Itálii se kupříkladu mnohem snáze porovnává s cenami v Německu či Francii.

Tento dvojí přínos doplňuje prospěch zón volného obchodu z velikosti. Evropa si celkový potenciál těchto přínosů teprve uvědomuje, ale vzpírá se přirozeným přeshraničním fúzím a úpadkům či náhradám význačných národních podniků lepšími konkurenty z ostatních zemí.

Mnozí zastánci eura tvrdili, že se na globálních trzích brzy vyvine v alternativní rezervní měnu doplňující dolar, nebo že dolar dokonce nahradí. Většina světového obchodu se sice stále účtuje v dolarech, ale euro se ukázalo jako životaschopná alternativa – silná měna podepřená pracně vydobytou inflační věrohodností Evropské centrální banky.

Jenže co negativa? Proč všechny státy nevstoupí do měnových unií anebo se nevytvoří jednotná globální měna, jak navrhuje laureát Nobelovy ceny Robert Mundell?

Jedním jasným důvodem je, že oblasti společné měny mají také své nevýhody. Předpokládejme, že jižní Evropu dnešní recese zasáhne mnohem krutěji než severní Evropu. Ekonomika má dva možné způsoby jak se poklesu přizpůsobit a zmírnit jej. Zaprvé by přirozeně devalvovala její měna, takže by rostla konkurenční schopnost vývozů a dovozy by byly dražší. To pokles částečně tlumí. Druhou možností je stěhování pracovních sil z jižní Evropy s vysokou nezaměstnaností do severní Evropy s nezaměstnaností nižší.

Spojené státy jsou významnou ukázkou takové mobility pracovních sil. Na počátku 80. let minulého století, kdy nezaměstnanost v USA dosáhla téměř 11%, velký počet pracujících přesídlil z takzvaného Zrezivělého pásu – nejpostiženější průmyslové oblasti horního Středozápadu – do jiných koutů země. Počátkem 90. let, kdy vážnější recesí prošla Kalifornie, si lidé hledali práci v sousedních státech. Migrace pracovních sil fungovala jako bezpečnostní ventil chránící před ještě horší nezaměstnaností.

Stěhovat se za prací je v Evropě historicky mnohem méně rozšířené. Mnoho lidí nechce přetrhat hluboké kořeny, které zapustili ve svém domovském regionu; další se nechtějí stěhovat do jiného státu, kde mohou být překážkou jazyk a kultura. Jelikož mobilita pracovních sil je omezená a euro odstranilo druhý tlumič otřesů (úpravy směnných kurzů), země postižené nejhoršími poklesy se ocitnou pod velkým tlakem. To některé ekonomy vede k otázce, zda je vůbec eurozóna rozumnou koncepcí, a k předpovědi, že se rozpadne, až ji podrobí zkoušce závažná diferencovaná recese.

Díky nižší inflaci, neexistenci měnového rizika, poklesu transakčních nákladů a vyšší transparentnosti je euro úspěšné. Úbytek flexibility při reakcích na hospodářské šoky jej však rozhodně vystaví zkoušce. V současnosti směle zvýrazňuje nesourodá, ba až neslučitelná fiskální opatření zaváděná vládami zemí Evropské unie.

To probouzí starou otázku, zda může měnová unie fungovat bez fiskální unie nebo aspoň pevnějších a závaznějších fiskálních pravidel (maastrichtské závazky ohledně deficitu se příliš snadno porušují). K tomu je třeba doplnit koordinovanou finanční regulaci a politiky finančních výpomocí, neboť vklady se v reakci na národní garance a pojištění v eurozóně kvapem přelévají přes hranice.

Bude druhá dekáda eura stejně úspěšná jako ta první? Finanční krize a prohlubující se recese přinášejí mnoho komplikací. Méně konkurenčně zdatné ekonomiky eurozóny jsou vázané na měnovou politiku stanovenou ECB (úrokové sazby), leč řídí se rozličnými přístupy k záchranám bank a fiskálním stimulům. Zejména Itálie a Řecko čelí vážným potížím kvůli svému dluhu a finanční trh se obává možnosti, že by buď ztratily platební schopnost, anebo vystoupily z eurozóny. Propast mezi výnosy z německých dluhopisů a těch italských a řeckých je rekordně hluboká. Cena pojištění proti ztrátě platební schopnosti se ztrojnásobila.

Slabší ekonomiky ale těží z inflační věrohodnosti ECB a z ochrany před závažnými výkyvy směnného kurzu. Ostatně vyhnout se neustálým konkurenčním devalvacím přináší více dobrého než zlého. V součtu by to dokonce mohlo způsobit, že pro nečlenské země, jako je Dánsko či Polsko, začne být členství přitažlivější.