PALO ALTO – Zámožná Evropa a Amerika, korunní klenoty smíšených kapitalistických demokracií, tonou v deficitech a dluzích kvůli nafouknutým sociálním státům, které dnes buď existují (Evropa) nebo se na nich pracuje (Spojené státy). Zatímco se Evropa usilovně snaží zabránit finanční nákaze a Amerika se usilovně snaží snížit své rekordní schodky, jejich nebezpečná dluhová zatížení ohrožují budoucí životní úroveň a vyvíjejí tlak na domácí a mezinárodní politické instituce. Ratingové agentury hrozí dalším snižováním známek, jiní experti předpovídají konečný rozpad eura a/nebo zánik dolaru coby globální rezervní měny.

Ekonomové Ken Rogoff a Carmen Reinhartová odhadují, že poměry veřejného dluhu k HDP ve výši 90% již znamenají prudce se snižující vyhlídku růstu. Poměr řeckého dluhu k HDP přitom přesahuje 120%, v Itálii je to kolem 100% a USA jsou na úrovni 74%, přičemž ještě před pár lety vykazovaly 40% a nyní se k úrovni 90% rychle blíží. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že každé zvýšení poměru dluhu k HDP o deset procentních bodů snižuje hospodářský růst o 0,2 procentní body. Hrozí tedy riziko, že zvýšení dluhu o 40-50% HDP sníží dlouhodobý růst v některých částech západní Evropy o polovinu a v Americe o třetinu – to je zničující pokles přírůstku životní úrovně dosaženého v průběhu jedné generace.

Ještě horší je, že zátěž bankovních ztrát, která bude dříve či později socializována, a zátěž budoucích nefinancovaných nákladů na veřejné penze a zdravotnictví bývají v oficiálních údajích o dluzích často podhodnocovány. Problematické finance některých místních vlád například v USA a ve Španělsku budou navíc vyvíjet na centrální vlády tlak na poskytnutí fiskální pomoci.

Voličům ve fiskálně zodpovědných evropských zemích, jako jsou Německo a Nizozemsko, se zajídají sanace vlád, bank a držitelů dluhopisů. Američtí voliči tradičně upřednostňují menší vládu a nižší daně, než jaké upřednostňují (nebo přinejmenším tolerují) Evropané. Když se k tomu přidá přetrvávající zlost kvůli finančním sanacím, rostoucí výdaje a explodující státní dluh, pak dokonce i američtí demokraté – tedy strana, která je tradičně nakloněnější velkým výdajům – konečně mluví o snižování schodku.

Po poslední hluboké americké recesi v letech 1981-1982, kdy míra nezaměstnanosti dosáhla vyššího maxima než během nedávné recese, vyčítali demokraté prezidentu Ronaldu Reaganovi deficity ve výši 6% HDP. Republikáni dnes plísní prezidenta Baracka Obamu za deficity ve výši 10% HDP. K podobným politickým kejklům s podstatou problému dochází i v evropských zemích.

Zjednodušující kategorizace politických stran podle jejich preference určité konkrétní velikosti vlády zakrývá složitější vnitrostranické tendence. V americké Republikánské straně působí tři typy fiskálních konzervativců: zastánci daňových škrtů na nabídkové straně, zastánci omezení vládních výdajů a zastánci vyrovnaných rozpočtů. Tyto skupiny se historicky přely a přou o taktiku a strategii, ale protože je deficit rozdílem mezi příjmy a výdaji, jsou všechny úzce provázané. Jelikož součet všech budoucích daňových příjmů (diskontovaný na dnešní hodnotu) musí pokrývat součet všech budoucích výdajů plus státní dluh, je jediným způsobem, jak udržet relativně nízké daně, kontrola výdajů.

Stejně jako demokraté dlouho prosazují větší vládní výdaje a více dávek většímu počtu lidí, ať už z ideologických důvodů nebo jako politické strategie budování koalic, usilují republikáni o snižování daní. Není tedy překvapivé, že republikáni využívají hlasování o dluhovém stropu k vynucení škrtů v mandatorních výdajích, zatímco Obama a demokraté v Kongresu ho využívají k prosazení vyšších daní, zčásti i proto, aby rozdrobili koalici svých oponentů.

Vysoká míra zadlužení se s pomalým hospodářským růstem spojuje do ďábelského tance. Úrokové platby z dluhů se nakonec stanou takovou zátěží, že držitelé dluhopisů vyžadují vyšší úrokové platby (dvouletý řecký dluh měl nedávno výnos přes 30%). Úrokové sazby amerických vládních dluhů zůstávají nízké, takže jde spíše o potenciální hrozbu, avšak budoucí schodky budou daleko vyšší než vládní projekce, jakmile se sazby normalizují.

Nejlepší reakcí by bylo zavést silné mechanismy kontroly rozpočtů spolu se strukturálními reformami na podporu růstu. V USA, které mají nejprogresivnější daň z příjmu ze všech velkých ekonomik, se diskutuje o reformách federální daně, které by snížily její sazby a rozšířily základnu plátců. V Evropě se strukturální reformy zaměřují na vyšší věk odchodu do důchodu a pružnost trhů práce.

Oddlužování vlád, finančních institucí a domácností je jednou z hlavních příčin loudavého hospodářského zotavení. Loudavý růst však znamená méně daňových výnosů a více požadavků na změkčující platby, což na vládní rozpočty vyvíjí další tlak.

Sázelo se na to, že solidní a trvalé zotavení umožní bankám a domácnostem vyspravit své účetní bilance dost rychle na to, aby se předešlo potřebě dalších sanací. Prozatím však tato sázka nevychází tak dobře nebo tak rychle, jak se doufalo.

Banky jsou na průběžné bázi ziskové – půjčují si za velmi nízké úrokové sazby, často od centrální banky, a za své půjčky inkasují vyšší úrokové sazby. Zatímco však přímé účetnictví „mark-to-market“ může přehánět očekávané ztráty během paniky, současné hodnoty jsou často účetní a politickou fikcí. V otázce Fannie Mae a Freddie Mac (obrovských kvazivládních hypotečních agentur ve Spojených státech) a některých slabých amerických bank, stejně jako některých slabších a méně kapitalizovaných bank v Evropě (nedávné zátěžové testy byly jen vlažným prvním krokem) bude nezbytné podniknout další opatření.

Bankovní soustavy potřebují více kapitálu. Nejlepším řešením je kapitál soukromý – z neinvestovaných výdělků, nových firem na trhu, nových vlastnických podílů a nových investic. V některých případech se však řešení pravděpodobně neobejde bez dalšího kapitálu veřejného, jakkoliv je to nepříjemné.

Dluhová dilemata v Evropě a v USA znovu dokazují, že volení činitelé budou ignorovat dlouhodobé náklady, aby dosáhli krátkodobého přínosu, a budou jednat, pouze když k tomu budou donuceni, ve zhoubné snaze obejít zákony ekonomie a zrušit zákony aritmetiky. Z toho vyplývá, že nás čeká vleklé období epizodních ekonomických rozvratů a politických otřesů, které budou dalece přesahovat letošní letní debaty o americkém dluhovém stropu a evropských suverénních dlužnících v tísni. Tyto debaty představují jen jedno kolo v trvalém zápasu s obrovskými politickými a ekonomickými důsledky pro nadcházející léta.