Čas na dosažení úspěchu v Afghánistánu se krátí. Summit NATO v Rize, který proběhne 28. a 29. listopadu, může být poslední příležitostí tuto zemi vytlačit zpět od okraje propasti.

NATO v říjnu převzalo zodpovědnost za zajišťování bezpečnosti v celém Afghánistánu. Ačkoliv 8000 z celkem dvaceti tisíc amerických vojáků v Afghánistánu působí nezávisle, zbytek se připojil k nejambicióznějšímu vojenskému podniku v dějinách NATO, totiž k Mezinárodním silám bezpečnostní pomoci (ISAF).

Každý z 26 spojenců NATO má v Afghánistánu své vojáky, stejně jako dalších 11 zemí. Některé, jako Makedonie a Finsko, patří k aliančnímu programu Partnerství pro mír. Jiné, například Austrálie a Jižní Korea, pocházejí z větší dálky. Vojáci z různých zemí operují téměř jako jediná jednotka se společnými cíli, podobnými metodami, srovnatelnou výstrojí a výzbrojí a vzájemně se doplňujícími schopnostmi. Půlstoletí spolupráce plus dekáda a půl adaptace na nové hrozby a požadavky se teď vyplácejí.

Špatnou zprávou je, že 40 tisíc zahraničních vojáků v Afghánistánu nestačí. V několika afghánských provinciích, včetně některých podél částí hranice s Pákistánem a tamních útočišť Tálibánu, je jen slabá nebo vůbec žádná přítomnost ISAF a chybějí tu Týmy pro obnovu provincií.

Mizerná vzdušná i pozemní doprava omezují schopnost bojových složek přepravovat se tam, kde je jich nejvíce zapotřebí. Některé země, včetně spojenců NATO, zavedly „národní avíza“, která omezují to, kam lze jejich vojáky vyslat nebo jakých úkolů se mohou zhostit.

Před každou operací tedy velitelé musí stanovit, kteří vojáci se jí mohou účastnit a v jaké funkci, což je na překážku jak efektivity, tak účinnosti. NATO by nicméně uspělo, kdyby se mu vyrovnaly vnější civilní snahy, zdroje, organizace a vedení v Afghánistánu.

Bohužel však neexistuje žádné centrální řízení, ba ani koordinace civilních snah. Přestože nevládní organizace dělají svou práci efektivně, zodpovědné úkoly svěřené různým evropským státům – například pomoc afghánské vládě s vymáháním práva a mýcením makových polí – nebyly dostatečně splněny ani s ohledem na potřeby, ani na sliby.

Produkce opia prudce stoupá, experimenty s náhradními plodinami se vlečou a chybí síly, které by zajistily bezpečnost zemědělců ochotných vyzkoušet pěstování něčeho jiného. Tálibán tak získává ohromné finanční prostředky z heroinového trhu – bez potíží největšího jednotlivého afghánského zdroje zahraničních příjmů. Západní narkomani posílají do afghánské ekonomiky víc peněz než západní vlády.

Nedostatky civilního úsilí a neochota nebo neschopnost afghánské vlády zajistit dobrou správu jsou ústředními problémy země. Tyto faktory z velké části vysvětlují násilné oživení Tálibánu a nejistotu mnoha Afghánců, koho vlastně podporovat.

NATO na Afghánistán „vsadilo spojenectví“. Sebevětší množství „transformace“ či „partnerství“ nebo čehokoli jiného bude bez významu, jestliže NATO poprvé ve svých dějinách selže, a to i když toto selhání samo nezapříčiní.

Součástí řešení se v Rize musejí stát pevné závazky ke zvýšení počtu spojeneckých vojáků a vybavení a ke snížení počtu národních „avíz“. Spojenečtí lídři ale rovněž musejí jednat s vědomím, že NATO nemá schopnosti, prostředky ani zkušenosti na to, aby převzalo plnou zodpovědnost za splnění afghánských požadavků na vnější civilní pomoc. Tento úkol musí patřit Evropské unii, jediné instituci s kolektivními prostředky, dovednostmi, zdroji a – potenciálně – vůdčími schopnostmi potřebnými k osvobození NATO a ISAF od břemen, k jejichž nesení se nehodí.

Přesto se EU drží zpět. Do věci se vměšují potyčky s NATO o pravomoci, stejně jako rivalita mezi unijní exekutivní Komisí a Radou složenou ze zástupců členských zemí. Přestože 19 z 26 členů NATO patří rovněž do EU, předáci a úředníci ve většině těchto zemí dosud nenalezli ochotu podpořit závazek svých vojáků potřebnými hospodářskými zdroji.

Na summitu v Rize by NATO mělo vyzvat EU, aby se ujala patřičného dílu zodpovědnosti za úspěch v Afghánistánu. To si od EU vyžádá, aby v rovném partnerství s NATO přispěla penězi, pracovní silou a funkcionáři v terénu, jejichž postavení a význam budou srovnatelné s veliteli ISAF.

Rotační předsednictví EU v současnosti náhodou připadá na Finsko. Prezidenti a premiéři zemí NATO by snadno mohli z Rigy překročit Baltské moře a vydat se do Helsinek na půldenní summit s EU o Afghánistánu. Jedna dvě země EU by možná namítly, že by to znamenalo míchání institucionálních jablek a hrušek. Avšak pro Evropany, kteří se pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU domáhají rovného statusu s NATO, nastává chvíle, kdy by měli buď pobídnout k činu, anebo zmlknout.

I když se lídři dodatečnému půldennímu jednání zaměřenému na řešení nejzávažnější hrozby pro budoucnost NATO vzepřou, rižský summit může vyslovit požadavek, aby jeho vlastních 19 dvojích členů i ostatní země EU vyjádřily souhlas s převzetím sdílené zodpovědnosti v Afghánistánu.

NATO je v Afghánistánu především kvůli společným obavám z terorismu. NATO ovšem koná rovněž proto, že některé evropské země chtějí Washingtonu dokázat, že umí na poli bezpečnosti přiložit ruku k dílu, třebaže se odmítají přiblížit válce v Iráku.

Všichni spojenci NATO i členové EU si přejí, aby USA zůstaly věrné budoucnosti Evropy, aby se ujímaly vedení při naplňování bezpečnostních potřeb, na nichž se všichni shodnou, a aby Evropu braly za svého strategického důvěrníka. To teď vyžaduje podporu hluboké angažovanosti EU v Afghánistánu coby jejího klíčového přispění k ozdravení a reformování Atlantické aliance.