Porážka Ústavní smlouvy EU v referendech ve Francii a Nizozemsku dala, jak se zdá, vzniknout novému konsenzu, že další rozšiřování Unie by se mělo zpomalit, nebo dokonce zastavit. Zastánci tohoto postoje se domnívají, že evropští voliči jsou poděšeni důsledky rozšíření EU z května 2004, kdy přistoupilo osm bývalých komunistických států, a rozezleni tím, že se jich nikdo nedotazoval na jejich názor v této věci.

Jeden okruh obav se týká trhu práce – takzvané otázky „polského instalatéra“. Podle tohoto výkladu došlo kvůli přílivu nekvalifikovaných a levných Středoevropanů k erozi mezd a ztrátě pracovních příležitostí. Coby důkaz této nové hrozby byly široce diskutovány konkrétní případy, například likvidace pracovních míst v německém masném a obalovém průmyslu.

„Polský instalatér“ je ale ve skutečnosti jen chatrným bubákem. Zaprvé, ke značnému přílivu pracovních sil docházelo už před rozšířením. Poláci vykonávali některé zemědělské práce – při sklizni cukrové řepy a vína – už během komunistické éry. S pádem železné opony v roce 1989 příliv pracovních sil, jak legální, tak nelegální, značně zesílil.

Zadruhé, příliv nových pracovníků přináší podstatné výhody i nevýhody: ve Francii, která trpí nedostatkem nějakých 6000 instalatérů, musí být mnoho domácností, které by potěšilo, kdyby nalezli někoho, kdo dokáže kvalifikovaně provést opravy, jež potřebují.

Konečně, rozšíření z 80. let, kdy do tehdejšího Evropského společenství vstoupily Řecko, Španělsko a Portugalsko, neznamenala žádný větší otřes. Dopady vstupu chudých států do EU na trh práce samy o sobě prostě nejsou příliš rozvratné.

Příčinou, která do debaty v roce 2005 vnáší tolik vášní, je nový strach, který v 80. letech neexistoval: strach, že nové členské státy mají jiný sociální model, v němž dojde k rozleptání práv pracujících i sociálního státu. Výzvou pro starý západoevropský sociální model a sociální stát není ani tak polský instalatér jako spíš slovenská 19% rovná daň.

Obzvlášť zranitelné se cítí velké členské státy EU a právě tam došlo k největšímu šoku z nenaplněných očekávání. V minulosti byla Francie a Německo motorem evropské integrace. Dnes jde o státy, které se cítí nejvíce ohrožené, a knihkupectví v obou zemích se plní poplašnými a senzačními popisy národního úpadku.

Německá spolková republika po roce 1949 byla zvyklá na to, že byla považována za obrovský evropský hospodářský úspěch, avšak nikdy se úplně nezotavila z recese po znovusjednocení na počátku 90. let a růst je mdlý nebo prostě žádný. Konsenzuální společnost, která byla podstatou Wirtschaftswunder spolkové republiky, se teď jeví nepružně a rozesévá překážky na cestě ke změně.

Německo je obklopeno malými státy, u nichž se zdá, že v dnešním geopolitickém a geoekonomickém prostředí všechny prosperují lépe. Nepatří mezi ně jen rychle rostoucí bývalé komunistické státy na východě, Polsko a Česká republika, ale také Dánsko, Nizozemsko, Rakousko a Švýcarsko, na něž Němci tradičně pohlíželi spatra. Jak v současnosti říká jízlivý a široce rozšířený slogan, Rakousko je „lepší Německo“.

Nejeden francouzský autor také vyjadřuje pronikavé prožitky národního úpadku a mnozí občané jsou přesvědčeni, že pravidla globální ekonomiky působí proti francouzským národním zájmům.

Krátce, velké státy si stále uchovávají iluze, podporované jejich politickými elitami, ohledně toho, co stát dokáže udělat pro směřování hospodářského rozvoje. Naproti tomu malé evropské státy – ať ve východní, či v západní Evropě – jsou mnohem pružnější ve svých reakcích na výzvy moderní globalizované ekonomiky.

Politici dokáží nabídnout různý artikl, který se voličům zamlouvá: daňová zvýhodnění, dotace i sociální dávky. Malé státy ovšem nemají tak blízko k domnění, že mohou stanovovat pravidla hry, a jsou tedy patřičně ochotnější a schopnější přizpůsobovat se. Silněji si uvědomují, že pokud se budou snažit příliš přerozdělovat, jednoduše zapudí výrobní faktory: kapitál poteče jinam a pracovní síly se také přesunou.

Obdobná logika platí i pro velké státy: Francie a Německo ztrácejí kvalifikované pracovníky, zatímco nasávají levnější pracovní sílu z východní Evropy. Výsledkem je to, že se cítí méně francouzsky či německy, což vytváří ohromný politický prostor, jak na levici, tak na pravici, pro nacionalistický resentiment.

V předchozích kolech evropské integrace, od 50. do 80. let, velké státy získávaly naprosto zřejmé výhody, které jejich politici mohli jako takové představit svým voličům. Avšak od roku 1989 – případně od chvíle, kdy v roce 1992 vešla v platnost Maastrichtská smlouva – se politická dynamika změnila. Ze širší a hlubší evropské integrace teď největší zisk plyne menším státům EU. Mají-li velké státy získat podobné výhody a mají-li si jejich politici znovu vydobýt úctu voličů, jejich vlády budou muset přijmout logiku malých států a vzdát se minulého velmocenského přetvařování.