KODAŇ: Začínají se objevovat varovné signály, naznačující, že proces rozšiřování Evropské unie ztrácí páru. Vstup kandidátských zemí ze střední a východní Evropy, a rovněž také z baltického regionu, do EU nicméně stále růstává tou nejdůležitější položkou v agendě evropské politiky současné doby. Bylo by chybou historické velikosti, kdyby mělo dojít ke zpoždění. Už jen proto, že oddalování této věci by mohlo vyvolat vážné ohrožení evropské stability, dalece přesahující možné náklady, které bude na rozšíření třeba vynaložit.

Rozšíření samo nepochybně způsobí mnoho praktických problémů. Ovšem velikost ekonomických nákladů by neměla být nijak zveličována: koneckonců, úhrnný HDP deseti kandidátských zemí z bývalého komunistického bloku je menší než HDP Holandska! Očekává se proto, že strukturální podpora, poskytnutá novým členským zemím současnými členy EU, by měla být menší než 4% holandského HDP. K transferu bohatství v takovém měřítku, k němuž došlo mezi západním a východním Německem, dozajista nedojde. Celkové náklady na rozšíření budou proto menší, než roční zvýšení vlastních rezervních zdrojů Evropské komise, ke kterému dochází jen díky „normálnímu“ hospodářskému růstu.

Samozřejmě, náklady nejsou jedinou potíží. Další problém se týká vlastního establishmentu jednotlivých kandidátských zemí, především administrativních a demokratických struktur, kompatibilních s těmi, jež existují v současné EU. Ovšem, jestliže členské země EU vymezí takové podmínky na členství, které budou příliš tvrdé, než aby se s nimi mohly nově příchozí země vyrovnat, podstupují riziko vytvoření situace známé „Hlavy 22“. V románu stejného jména Joseph Heller popsal situaci, které čelili někteří bojoví piloti za druhé světové války: doktor může kterémukoliv letci, který není normální, zakázat start, za předpokladu, že pilot sám požádá, aby mu byl start zakázán. Nicméně, strach těch, jež čelí nebezpečí, je normální lidskou reakcí, proto každý, kdo žádá o to, aby mu byl zakázán start, nemůže být nenormální, a tak mu také nemůže být zakázáno létání. To je „Hlava 22“.

To samé by bylo možné říci o vstupu do EU: kdyby jedinou cestou, jak se stát členem, bylo dodržování standardů Unie, pak se členem nikdy nestanete, protože nutně potřebujete toto členství, aby bylo možné tyto standardy pevně zakotvit.

Mějme ale stále na paměti, že evropská integrace je politickým počinem. Ekonomika je prostředkem, politika cílem. To bylo zcela jasně vyjádřeno v preambuli Římské smlouvy už před 40-ti roky: „…sdružujíce své zdroje k ochraně a posílení míru a svobody…“ Šest zakládajících členů (Německo, Francie, Itálie, a země Beneluxu) proti sobě vedlo v první polovině XX. století vzájemně několikrát válku. A nyní není válka mezi členskými zeměmi EU jen nepravděpodobná nebo neuvěřitelná, je naprosto nemožná. To dokládá jedno: evropská integrace je prvním a základním instrumentem k ochraně a posílení míru a svobody.

To bylo také řídícím principem, jenž stál za veškerým procesem rozšiřování v minulosti, a to včetně do takových demokracií, které byly, v čase přijetí, demokraciemi novými a velmi křehkými: prvním příkladem budiž Řecko, pak Španělsko a Portugalsko. Proto bude plně odpovídat původní a základní vizi, že se nyní Unie rozšíří o nové demokracie z východní a střední Evropy. Tento proces proto nesmí být nijak zpožděn jen pro nějaký nedostatek nadhledu.

Především jeden kousek Evropy nyní potřebuje opravdu rychlý čin: region Pobaltí. Estonsko, Litva a Lotyšsko nemohou vstoupit do NATO v nějaké dohledné době. Proto je nanejvýš nezbytné tyto země přivést do EU co nejdříve, aby bylo jejich velkému sousedu, Rusku, zcela jasně řečeno, že ve dnešní Evropě již není místa pro „sféry zájmu“; že tyto tři pobaltské republiky jsou rovnoprávnými členy Evropské rodiny.

Když tato témata probíráme s našimi americkými spojenci, narážíme na to, že oni stále nerozumí tomu, proč EU, se svými 350 milióny obyvateli, stále váhá pohltit necelých 8 miliónů lidí, aby tak napravila a překonala historické bariéry. Vstup Litvy, Lotyšska a Estonska by nepochybně posílil stabilitu v celé Baltické oblasti, protože pravidla hry by byla krystalicky průzračná a každému srozumitelná, jak s ohledem na bezpečnost, tak i v oblasti lidských práv a práv menšin. Nikde by neexistoval žádný prostor pro nějaká dobrodružství.

Ovšem, jako vždy, Ďábel je skryt v detailech: instituce EU byly původně vytvořeny pro 6 členských zemí, ale během deseti či dvaceti let bude mít EU pravděpodobně 25-30 (a snad i více) členů. Proto je reforma životně nutná. Ale volání po reformách také může být zneužito coby zdržovací taktiky. Když tak poslouchám závažné vizionářské projevy o evropské budoucnosti, které nedávno přednesli někteří političtí lídři EU (projev presidenta Chiraca v Budestagu byl snad tím nejchiméričtějším), jsem vždy otřesena myšlenkou, že všechny tyto vize jsou nemorální a hanebné, jsou-li vytvořeny jen proto, aby zakryly nedostatek entusiasmu čelit velkým výzvám dalšího rozšíření.

Nyní už není čas na další diskuse o dalekosáhlých vizích, ani čas na budování „vnitřních kruhů“ v Unii samé. Nyní nastal čas udat konkrétní směr a poskytnout konkrétní záruky ohledně rozšíření. Úkolem Evropy je podpořit a posílit ty struktury, na kterých je založena evropská spolupráce, ty, které uchovají výhody diversity a nezávislosti, aniž by byla kříšena stará prokletí Evropského národního státu: xenofobie, krveprolévání a válka. Silnější a větší EU se musí stát naší prioritou.