Makroekonomické novinky ze Spojených států nám čtvrtletí za čtvrtletím přinášejí totéž poselství: dosahuje-li růst reálného HDP trvalého tempa 3% za rok, na zvýšení úrovně americké zaměstnanosti to nestačí. Na posílení podílu těch dospělých Američanů, kteří mají práci, není dostatečné ani 4% trvalé roční tempo růstu reálného HDP. Fundamentální tempo růstu produktivity práce v USA, které jsme v začátcích Clintonovy administrativy zafixovali na 1,2% ročně a během boomu konce 90. let na 2% až 2,5% ročně, se nyní zdá ještě vyšší: je čím dál těžší držet předpokládaný trend růstu produktivity práce pod 3% za rok.

Jak dlouho bude tento boom růstu produktivity přetrvávat, se lze jen dohadovat: optimisté poukazují na skutečnost, že za revolucí informačních technologií na svou chvíli čeká biotechnologická revoluce a ještě za ní se rýsuje nanotechnologická revoluce. Jestliže takové zdokonalování produktivity skutečně vytrvá, vyhlídky, jež to otevírá, jsou ohromující: Amerika ode dneška za 50 let, kde si lidé pracující na plný úvazek nevydělají průměrně 40 tisíc USD za rok, nýbrž ekvivalent dnešních 160 tisíc USD za rok.

Spojené státy jsou na jednom pólu světového hospodářství. Čína - přes svůj hospodářský zázrak od doby, co se Teng Siao-pching vydal na svou jižní výpravu - je na druhém. Čínská produktivita práce dnes však roste zhruba o 6% ročně. Jestliže toto tempo lze udržet - a jestliže se čínské hospodářství integruje a zůstane natolik jednotným, abychom mohli mluvit o jednom celku - čínská produktivita práce bude srovnatelná s produktivitou dnešní Ameriky ještě před rokem 2050. A Indie? Udrží-li se tempo růstu posledních patnácti let a Indie zůstane jednotná, bude v roce 2050 co do produktivity práce srovnatelná s dnešním Španělskem.

Nicméně, svět roku 2050 nebude ráj. Stále budou existovat regiony, kde rozvrácené státy nechrání majetek, neprosazují zákon, nepodporují obchod, nevzdělávají své občany a nebudují materiální, sociální a organizační infrastrukturu, již lidé potřebují, aby dokázali využít kouzelných technologií, které jsme od začátku průmyslové revoluce vyvinuli.

Nadále se také povedou války, a to s čím dál brutálnějšími a ničivějšími zbraněmi. Máme ale dobré důvody věřit, že jich bude méně. Příští zimu to bude šedesát let, co Rýn překročila armáda přinášející smrt a ničení - šlo o nejdelší takové období přinejmenším od konce druhého století před Kristem, kdy se Cimbrové a Teutoni v údolí Rhôny postavili proti armádě římského konzula Gaia Maria.

Svět roku 2050 nebude moci říct, že má „vyřešen ekonomický problém". Hospodářství je sférou věcí, které mají hodnotu - a věci mají hodnotu, jsou-li žádané a zároveň nedostatkové.

My lidé velice dobře umíme ze vzácně se vyskytujících věcí dělat věci žádané. Máme ovšem určitou příležitost - a tedy povinnost -, již žádná předchozí generace nepoznala: vytvořit do roku 2050 svět, v němž téměř všichni budou mít tolik potravin, aby nemuseli hladovět, tolik ošacení, aby jim bylo teplo, a přístřeší, kde bude sucho - plus špičkové širokopásmové připojení k internetu. Sázky v této partii pokeru lidstva jsou ohromné.

Prvním krokem k výhře je formovat celosvětové veřejné mínění k podpoře světa bez nouze - směřování k tomuto cíli je dnes prubířským kamenem mezinárodních vztahů. Nemáme už před sebou státy motivované vlivnými, agresivními ideologiemi, které všemi prostředky usilují předělat svět podle obrazu svého. Hlavní zdroje i využití moci v dnešním světě jsou jemnější, třebaže nikterak slabší. Pokud situaci dokážeme udržet, máme - my lidé - dobrou příležitost splnit svůj nejdůležitější kolektivní úkol.