Řečeno s Tolstojem, lidé loajální vůči své vlasti jsou stejně věrní. Bojují v armádách, platí daně, volí. Každý neloajální člověk se pak svým způsobem stává zrádcem.

Vezměme poválečné události v Americe a Německu. Ve Spojených státech nebyl od konce 2. světové války stíhán jediný vlastizrádce a Německo zločin vlastizrady v jejím tradičním smyslu zrušilo a ponechalo si jen obecnější zločin rozvracení republiky, který má vládu chránit před nedemokratickými silami.

Podívejme se také na postkomunistické země, kde se schyluje k nové vlně procesů s vlastizrádci. Stíhání dvou osmasedmdesátiletých veteránů sovětské invaze z osmašedesátého roku Milouše Jakeše a Jozefa Lenárta v Česku a více než čtyřletý proces s ruským námořním důstojníkem Grigorijem Paskem ve Vladivostoku svědčí o raných fázích cyklu, kdy ublížené státy reagují na vnímanou zradu obviněním z vlastizrady.

Proč někde vlastizrada mizí v propadlišti dějin a jinde se probouzí k novému životu? To nám možná pomohou vysvětlit dějiny. Podle definice anglického parlamentu ze 14. století spadají pod původní angloamerickou podobu vlastizrady skutky, jež ohrožují královskou korunu. Tak například i samotné pomyšlení na vraždu krále (čili ,,usilování o život krále") se trestalo smrtí. A aby byla ochráněna královská měna a rod, dostaly se do definice vlastizrady také zločiny penězokazectví a znásilnění královny (znečistění pokrevní linie).

Základním obvinění z vlastizrady bylo pozvednutí zbraně proti králi, ale je zde jedno omezení: totiž aby vlastizrádce mohl být vlastizrádcem, musí mít povinnost loajálnosti vůči vlasti. Vůči anglické koruně takovou povinnost mají jen Angličané, nikoli Francouzi. Jednou z podmínek a rysů vlastizrady snad všude na světě tedy je, že se jí mohou dopouštět jen občané dané země či osoby s trvalým pobytem v ní. Pokud člověk záměrně zabije cizince, je vinen vraždou. Pokud nemá dle definice povinnost loajálnosti vůči cizí zemi, nemůže vůči ní spáchat vlastizradu.

Američané, kteří podepsali Prohlášení nezávislosti, byli coby britští občané všichni vinni vlastizradou, poněvadž pozvedli zbraně proti králi Jiřímu III. Je tedy pochopitelné, že jakmile získali nezávislost a unikli stíhání, původní definici vlastizrady ze 14. století proškrtali. Jejich vzrušený přístup k otázce vlastizrady se pak také odrazil v Ústavě USA, kde tento trestný čin vymezuje podmínka vedení války a známá formulace, jež má svůj původ v anglickém nařízení ze 14. století: ,,ten, kdo přestoupí na stranu nepřítele a stane se mu oporou jak hmotnou, tak duševní".

Tak obecná definice se nicméně dá použít na jakýkoli čin, kterým někdo cizímu státu projevuje hmotnou či duševní oporu. Možná i proto Američané toto obvinění používají jen velmi neradi, viz nedávná diskuse o tom, zda pro vlastizradu stíhat Johna Walkera, Američana, který v Afghánistánu bojoval v řadách Tálibánu. Není sporu o tom, že Walker přestoupil na stranu nepřítele a stal se mu možná více než oporou. Amerika přesto váhá označit jej za vlastizrádce. Do vězení půjde nejspíše za napomáhání teroristům; jeho zrada vůči vlasti přitom nevyvolává příliš nevole. Pevné a silné státy mají tendenci neuchylovat se k vlastizradě. Naopak nejisté, vratké státy vycítí vlastizrádný čin mnohem rychleji. Sověti se se svou pochybnou legitimitou báli vlastizrady a vůbec zrady odjakživa. Tomuto zločinu říkali čçěĺíŕ đîäčíĺ - zrada na vlasti - a spojovali tento vysoce morální jazyk se zcela nepodstatnými prohřešky proti zákonům, např. ilegálním překračováním hranic země. Za vlastizrádce, který si nezaslouží nic než smrt, byl považován každý, kdo jakkoli ohrozil mezinárodní bezpečnost Sovětského svazu.

V roce 1970 byla obviněna z pokusu o vlastizradu skupina židovských disidentů, kteří se pokusili o únos letadla. Dva z organizátorů únosu byli odsouzeni k smrti. (Protesty z celého světa nakonec přiměly Sověty tento rozsudek zmírnit.) Později byl z vlastizrady uznán vinným Anatolij Sčaranskij, který měl americkému novináři údajně předat citlivé materiály.

Případem Sčaranského se dostáváme k příběhu Grigorije Paska, odsouzeného po čtyřech letech soudních řízení za to, že měl poskytnout japonskému televiznímu štábu informace o tom, jak ruská armáda skladuje na mořském dně jaderný odpad. Rusové komunistickou definici vlastizrady pozměnili: zrušili trest smrti a přejmenovali ji na ,,zradu na vládě". Ponechali si však klauzuli, podle které se vlastizrádcem stává ten, kdo zemi vystaví riziku mezinárodní bezpečnosti. Takže bezpečnost, jak ji chápou Rusové, je ohrožena tehdy, píší-li zahraniční novináři články, které Rusko zostuzují.

V České republice jde o něco jiného. Jakeš a Lenárt se sice v roce 1968 postavili na stranu ruského nepřítele, není však jasné, co stát dalším bušením do dávno mrtvého režimu získá.

Zkušenosti Německa s vlastizradou jsou sice plné paradoxů, ale zřejmě představují ten nejlepší směr do budoucna. Prostudujete-li dnes platné německé zákony, zarazí vás absence požadavku německého občanství. Podle německých zákonů se Hochverrat - velezrady, tedy ne vlastizrady - může dopustit kdokoli - cizinec i Němec -, pokud použije síly nebo pohrozí použitím síly k podkopání základního zákona (,,Grundgesetz") Německa, tj. jeho ústavy.

Na první pohled by se mohlo zdát, že poválečné Německo mělo prostě po krk národního socialismu a proto zrušilo požadavek loajálnosti vůči vlasti. Pravda je ale však prozaičtější. Zákon změnil už v roce 1934 Hitler ve své megalomanské víře, že mu bude oddán celý svět. Poválečnou novelou zákona, kterou bylo slovo ,,Führer" nahrazeno slovem ,,Grundgesetz", pak vlastně Němci zrušili zločin vlastizrady. Pojem vlastizrady (či spíše ,,velezrady") sice v německém právním řádu stále existuje, ale svou podobou i uplatněním se blíží spíše americkému chápání trestného činu rozvracení státního zřízení a jeho cílem je ochrana vlády před nedemokratickými silami.

Objekt zákonem vynucované věrnosti se neustále mění, ať už to byl král Anglie, americká republika, ruská vlast či německá ústava. Nakonec možná zvítězí německý model a my budeme muset ctít nikoli už vůdce či vlast, ale soubor demokratických principů. Sílí ovšem i strach z ,,vnitřního nepřítele" - například z Paska v Rusku nebo z francouzských, britských a dalších evropských muslimů, kteří bojovali po boku Tálibánu. Vlastizrada je buď mrtva, anebo se právě rodí.