BERLÍN – Izrael od svého založení v roce 1948 vedl už sedm válek proti svým sousedům, včetně aktuální války v Gaze. Připočteme-li první a druhou intifádu Palestinců na okupovaných územích, celkový počet se vyhoupne na devět.

Z vojenského hlediska Izrael nakonec ve všech těchto válkách zvítězil – nebo je alespoň neprohrál. Jenže zároveň tyto války pro Izrael změnily ve strategickém smyslu jen máloco. Vždyť jádro konfliktu mezi Izraelem a Palestinci zůstává už 60 let téměř beze změn.

Plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947, který rozděloval Britský mandát nad Palestinou mezi oba národy, nebyl a doposud není přijat. Jednou jej odmítá jedna strana, jindy druhá. Právě proto dodnes lidé na obou stranách umírají.

Jistěže, Izrael s Egyptem a Jordánskem uzavřel „studený mír“ a s několika dalšími arabskými zeměmi navázal diplomatické vztahy, ale na podstatě konfliktu se ve skutečnosti nic nezměnilo, navzdory mírovému procesu z Osla 90. let a dalším smlouvám a dohodám s Palestinci. Zásadní otázka pro obě strany zůstává nezodpovězená: kde končí Izrael a kde začíná Palestina?

Bez územního kompromisu mezi Izraelem a Palestinci bude konflikt pokračovat donekonečna, neboť jej obě strany pokládají za existenční. Všichni zúčastnění vědí, že v posledku jsou pro obě strany přijatelné, ač se zaťatými zuby, jedině hranice z června 1967 – včetně Jeruzaléma a smluvené drobné územní výměny. Všechno ostatní jsou jen zhoubné tužby, kvůli nimž budou nadále přicházet o život nevinní lidé.

Třebaže je však nadmíru jasné, že Izrael nezmizí a že Palestinci nevyvěsí bílý prapor, podmínky pro řešení dvou států se zhoršují. Trvalo téměř čtyřicet let, než OOP uznala Izrael. Jenže kvůli vítězství Hamásu nad Fatahem se Palestinci vrátili do bodu nula, k odmítání z roku 1948. Hamás odmítá jakýkoli mír s Izraelem a v nejlepším případě je ochoten souhlasit s dočasným příměřím. Jako součást Muslimského bratrstva navíc rovněž prosazuje islamistickou agendu, podporovanou Sýrií a Íránem.

Na izraelské straně zase nad všemi vznešenými slovy o dvou státech převažuje přibližně 200 tisíc osadníků na Západním břehu a pokračující rozvoj osad. Vzhledem k faktům, k nimž přímo v terénu vede konání Izraele, existují oprávněné obavy, zda je řešení dvou států vůbec uskutečnitelné.

Válka v Gaze tento negativní trend ještě upevní. Jednu věc lze totiž říct s téměř naprostou jistotou: mezi politické oběti na palestinské straně bude patřit prezident Mahmúd Abbás a hnutí Fatah. Ztráta legitimity bude nenapravitelná.

Ať už se Hamás ve vojenském smyslu vyvine po současných bojích v Gaze jakkoli, politicky konečně převzal úlohu legitimního zástupce Palestinců, již dříve plnila OOP. To znamená, že selhala politika Západu spočívající v izolaci Hamásu s cílem jej oslabit, která se uplatňovala od vítězství Hamásu ve svobodných a spravedlivých volbách v roce 2006.

Až utichnou zbraně a mrtví v Gaze budou pohřbeni, otázka politického řešení znovu vyvstane. Prvotní příměří může prostřednictvím mezinárodního zprostředkování vést k monitorovanému dlouhodobému příměří a rekonstrukci Gazy. Ale co potom?

Izrael ani Západ už nebudou moci odkládat otázku přístupu k Hamásu, protože Abbás a Fatah jsou teď příliš slabí a zdiskreditovaní na to, aby dojednali mírové urovnání. A odpovědět na ni nebude snadné, protože Hamás si vyjednáváním získá určité postavení, ale zároveň si zachová postoj, že Izrael je nutné zničit.

Anebo si fakticky osvojíme názor Hamásu, že mír mezi Izraelem a Palestinci není možný, a že tudíž mírové rozhovory nemají smysl?

V takovém případě bychom se museli spokojit se zajišťováním příměří až do příští krize. Tím by se ale nakonec jakékoli řešení dvou států stalo ztracenou věcí, a byť by Hamás vojensky prohrál, zvítězil by politicky.

Alternativou k řešení dvou států je trvání konfliktu a faktická realita řešení jednoho státu, v němž Palestinci mezi řekou Jordánem a Středozemním mořem budou dříve či později tvořit většinu. To je pro Izrael i pro Palestince zoufalá vyhlídka, jak ze strategického, tak z humanitárního hlediska. Je to vážně beznadějné.

Pokusit se obě strany vyvést ze strategické slepé uličky, do níž se samy vehnaly, bude možné jedině zvenčí. Zaprvé Spojené státy budou muset vyvinout snahu zapojit Sýrii a Írán do regionálního řešení, které přitom zásadně změní podmínky pro Izraelce i pro Palestince. Zadruhé USA musí zúčastněným stranám vnutit řešení dvou států, což bude vyžadovat jednak odhodlání, jednak zachování jednoty hlavních mezinárodních aktérů.

Pokud vynucené řešení selže, celý region začne během prvních let prezidentského působení Baracka Obamy sklouzávat do nebezpečného střetu. A tato konfrontace se neomezí jen na Izraelce a Palestince.