V novověku existovaly liberální státy vždy společně s mnoha druhy tyranie. V moderním světě tudíž existovalo také mnoho hospodářských systémů - mnoho odrůd kapitalismu, plánovaných a řízených ekonomik a celá škála hybridních, nesnadno klasifikovatelných ekonomických soustav.

Diplomacie a mezinárodní právo se s různými režimy postupem času vyrovnalo. Globální politiku však po celé 20. století určoval projekt sjednocení světa v rámci jediného režimu. Pokud šlo o marxistickou ideologii, byl dlouhodobým cílem sovětského režimu světový komunismus. Celý svět měl být jedinou socialistickou ekonomikou, spravovanou vládami, jež měly být všude stejné.

Tento marxistický projekt dnes většina lidí považuje - a správně - za utopický. Avšak ani poté, co jakožto síla ze světové politiky vymizel, nedokázal svět přijmout různorodost politických systémů. S pádem komunismu jsme se podle Francise Fukuyamy ocitli na "konci dějin", tedy v době, kdy se naopak západní vlády mohly začít věnovat sjednocování mezinárodního systému do jednotného režimu, založeného tentokrát na volném trhu a demokratické vládě. Ovšem tento projekt je stejně utopický, jako byl dříve marxismus, a vše navíc nasvědčuje tomu, že bude ještě kratšího trvání než Sovětský svaz.

Pro pád sovětského bloku existuje řada důvodů, ale na rozdíl od tradičního chápání nepatřily k hlavním příčinám ekonomické nedostatky. Sovětský blok se rozpadl proto, že už si nevěděl rady s národním disentem v Polsku a v pobaltských republikách, a obecněji vzato proto, že jediný hospodářský a politický systém nedokázal vyhovět potřebám diametrálně odlišných společností a národů.

Marxismus je obměnou ekonomického determinismu. Předpokládá, že při tom, jak se společnosti a národy dostávají na podobnou úroveň hospodářského vývoje, rozdíly mezi nimi se zužují. Marxisté věřili, že nacionalismus a náboženství nemají trvalejší politický význam. Nakonec jsou totiž vždy překážkou v budování socialismu. Sovětský svaz vedl pod praporem tohoto kréda nekonečnou válku proti národním a náboženským tradicím národů, které měl pod svou kontrolou.

V praxi ovšem sovětští vládcové museli dělat kompromisy, chtěli-li zůstat u moci. Jen málokterý z nich byl opravdový ideolog. Ztuhlost sovětského systému byla i tak z větší části důsledkem toho, že byl založen na chybném předpokladu.

Základem sovětského systému byla totiž marxistická interpretace dějin, podle které každá společnost směřuje k převzetí téhož hospodářského systému a téže formy vlády. SSSR se rozpadl proto, že jeho monolitické instituce nedokázaly vyhovět jeho národům - Čechům a Uzbekům, Maďarům a Sibiřanům, Polákům a Mongolům -, jejichž dějiny, situace i tužby byly radikálně odlišné.

Dnes se začíná rozpadat rovněž globální volný trh - vybudovaný jako jeden z důsledků rozpadu sovětského impéria - a to z podobných důvodů. Neoliberálové jsou totiž stejně jako marxisté ekonomičtí deterministé. Věří, že země všude na světě jsou předurčeny k tomu, aby přijaly stejný ekonomický systém a tudíž stejné politické instituce. Podle nich nic nedokáže zabránit tomu, aby se svět stal jedním obrovským volným trhem; a tento neodvratný proces konvergence lze ještě urychlit. Západní vlády a nadnárodní instituce zde mohou fungovat jako porodní báby nového světa.

Ačkoli se to zdá nepravděpodobné, je tato ideologie základním kamenem i takových institucí, jako je Mezinárodní měnový fond. Argentina a Indonésie mají velmi rozdílné problémy, ale pro MMF je řešení stejné: obě země se musí stát ekonomikami na principu volného trhu. Rusko bylo v době pádu komunismu militarizovanou zemí s upadajícím průmyslem, ale MMF byl přesvědčen, že jej lze transformovat v západní tržní ekonomiku. Všude byl propagován idealizovaný model anglosaského kapitalismu.

Není divu, že takto vysoce ideologizovaný přístup k hospodářské politice neuspěl. Indonésie je v troskách, Argentina dává vale rozvinutému světu. Rusko udělalo za neoliberálním obdobím tlustou čáru a vydává se na cestu, která mnohem lépe vyhovuje jeho dějinám i okolnostem.

Země, které ekonomické bouře posledních několika let přestály nejlépe, například Indie, Čína a Japonsko, přijaly model MMF s notnou dávkou skepse. Nenechme se ale mýlit - stejně jako pár zbývajících marxistů, kteří obhajují centrální plánování, také ideologové MMF nepřestávají tvrdit, že to nebyla jejich politika, co selhala; prý jen jejich opatření nebyla plně realizována. To je ovšem falešný přístup. V obou případech byly tyto politiky vyzkoušeny v praxi - a za cenu mnoha lidských životů selhaly.

Globální volný trh se rozpadá. Není to proto, že jeho politiky stály v zemích jako Argentina, Indonésie či Rusko mnoho lidských obětí. Je to proto, že už se nehodí těm zemím, které jej nejaktivněji propagují. Spojené státy pod tlakem slábnoucího akciového trhu opouštějí politiku globálního volného trhu a navracejí se k tradiční protekcionistické politice. Tento obrat není ale nijak překvapivý. USA se od samého počátku svých dějin snažily izolovat své trhy od zahraniční konkurence. Historie tedy jen opět zvítězila nad ideologií.

Se ztrátou amerického zájmu přišla neoliberální politika o svou hlavní oporu. Politikové středního proudu možná ještě budou oddaně pokyvovat hlavou, když se na přetřes dostane globální volný trh, ale skutečnost je taková, že svět se pomalu vrací ke staršímu a trvalejšímu modelu. Mlčky se začíná připouštět, že v budoucnosti budou ve světě stejně jako v minulosti existovat různé systémy a režimy. Globální volný trh se tak pomalu chystá do muzea přežitých utopií - do vitríny hned vedle komunismu.