Když byl oslavován konec ideologie – nejprve v padesátých letech a poté ještě energičtěji v letech devadesátých –, nikdo netušil, že se do této role slavně navrátí náboženství, tato zhouba politiky v první polovině 20. století. Daniel Bell a Raymond Aron psali o konci fašistické a komunistické ideologie v naději, že vstoupíme do éry pragmatismu, v níž bude politika předmětem argumentace a debaty, nikoliv víry a obecných světonázorů. Převažovat začal přístup k politice na způsob Karla Poppera, jenž kladl důraz na rozum a kritickou rozpravu. A když se po pádu komunismu zdál konec dějin na dosah, předpokládalo se, že ideologická politika navždy zmizela.

Dějiny však nekončí a vždy jsou plné překvapení. Konec dějin Francise Fukuyamy a Střet civilizací Samuela Huntingtona vyšly v 90. letech v rozmezí pouhých tří let a o desetiletí později můžeme návrat náboženství do politiky vidět všichni na vlastní oči – a mnohdy i cítit na vlastní kůži.

Zmíněné knihy nejsou pouhým akademickým diskurzem, ale odrážejí skutečný vývoj událostí. V době, kdy byla poražena falešná náboženství totalitních ideologií, se zdálo, že skutečná náboženství již z politické scény dávno vymizela. V některých zemích symbolizovaly formální oddanost náboženské víře rituály a gesta. Přesto se nikdo příliš nepozastavoval nad tím, když američtí prezidenti různého vyznání skládali slavnostní přísahu Bohu a zemi. Ve Westminsteru zase každé zasedání parlamentu začíná křesťanskými modlitbami vedenými předsedy, jimiž mohou být křesťané, Židé i nevěřící. Ne všechny demokracie uplatňovaly formální sekularismus tak striktně jako Francie, ale všechny byly sekulární: zákony vytvářejí suverénní lidé, ne nějaká nadpřirozená bytost či instituce.

Toto sekulární odhodlání však náhle není tak zřejmé. Náboženští fundamentalisté tvrdí, že zákon musí být ukotven ve víře v nějakou nejvyšší bytost, nebo dokonce založen na zjevení. Rozsáhlým segmentům Republikánské strany ve Spojených státech dnes dominuje křesťanský fundamentalismus. V Evropě zase Vatikán lobboval za uznání Boha v preambuli navrhované evropské ústavní smlouvy. A Izrael se již dlouho vyhýbá sepsání ústavy, protože se tamní sekulární občané obávají, že by jim ortodoxní Židé vnutili své hodnoty.

Podobně i islámský zákon šaría vstoupil do politického života v nejméně osvícené podobě i v nadějných demokraciích, jako je Nigérie; o Íránu nemluvě. Islámský fundamentalismus – islamismus – se rozšířil do všech zemí, kde žije významný počet muslimů.

Proč se do sekulární a demokratické politiky vrátilo náboženství?

Hlavním důvodem je pravděpodobně skutečnost, že osvícené země světa si začaly být nejisté vlastními hodnotami, ba i samotnou osvíceností. Začal se šířit morální relativismus, což vedlo mnohé lidi k přijetí tabu všech náboženských skupin ve jménu tolerance a multikulturalismu. Karikatury Mohameda nejsou publikovány a Mozartova opera Idomeneo se nehraje, aby se předešlo urážce náboženského cítění; a když se pak nakonec otištění či představení přece jen uskuteční, mívá demonstrativní ráz, jako by urážka byla téměř záměrem. Lze pochopit, že osvíceným lidem věřícím v islám (kterých je mnoho) připadá znepokojivé, že svět, ve kterém chtějí žít, je ve skutečnosti křehký a zranitelný.

Návrat náboženství do politiky – a do veřejného života obecně – je hozenou rukavicí vládě demokraticky ustanoveného zákona a občanských svobod, které s ním jdou ruku v ruce. Reakce osvícených komunit je proto důležitá. Možná je správné, že se používání náboženských symbolů stalo předmětem veřejné debaty, ačkoliv já osobně si myslím, že nošení šátků, a dokonce i roušek patří ke svobodě jednotlivce úplně stejně jako nošení židovských jarmulek a křesťanských křížů.

Existují však mnohem důležitější otázky – především otázka svobody projevu včetně svobody říkat a psát věci, které mnoho lidí obtěžují nebo i rozčilují. V zájmu osvícené rozpravy by měly být hranice svobodného projevu vymezeny co možná nejšířeji. Ve svobodném světě nejsou lidé nuceni číst noviny nebo poslouchat projev, který se jim nelíbí, a mohou beze strachu odporovat tomu, co říkají lidé zastávající oficiální funkce.

Dnešní protiosvícenská móda se může snadno vymknout z rukou. Lidé oddaní svobodě se dnes musí naučit vážit si jí a hájit ji, aby ji jednoho dne nemuseli znovu vybojovávat.