MOSKVA: Každá revoluce dříve nebo později skončí. Lidé jsou znechuceni zločinem a nejistotou a začínají toužit po „zákonu a pořádku“. V této chvíli společnost buď podlehne diktatuře anebo vytvoří nový sociální dohodu, která přijme za své klíčové výsledky revoluce.

Ruská revoluce 90. let očividně vstoupila do fáze stabilizace: široká veřejnost přijímá tržní hospodářství a soukromé vlastnictví a období chabé autority státu a slabé vlády ustupuje posilování státní moci spolu s tím, jak vyčerpaná společnost dává dnešním vládcům větší prostor pro jejich politické manévry.

Existuje teď tedy skutečná možnost nové společensko-politické dohody. Zásadní otázka nicméně zůstává: jakým způsobem dnešní ruští vládcové použijí své posílené moci a svobody k manévrování? Jsou v pozici, že mohou dělat konstruktivní politiku a věnovat se příliš dlouho zanedbávaným problémům. Je však nebezpečí, že tato posílená moc dá vzniknout nedemokratickému režimu – že období stabilizace vystřídá autoritativní režim.

Naděje je v tom, že tržní ekonomiku už nikdo vážně nezpochybňuje. Boj o přerozdělování majetku a diskuse o podobě tržní ekonomiky pochopitelně pokračují, ale tržní hospodářství v Rusku je dnes pro všechny už každopádně skutečností. Primakovova vláda, která nastoupila do úřadu v roce 1998, spoléhala na komunistickou většinu v Dumě, a přesto si nedovolila odstranit byť i jedinou tržní instituci. Zdá se, že v této otázce bylo dosaženo shody.

A o shodu právě jde. Rok po poklesu ruská ekonomika závratně roste – v průmyslové produkci, v investicích a v příjmech. Podle mého soudu to není ani primárně následkem ekonomických reforem (ty proběhly příliš nedávno, aby mohly mít takový účinek) ani kvůli pádu rublu či růstu cen ropy.

Pravdivé vysvětlení je toto: za několik posledních let v Rusku vznikla celá řada dobře spravovaných, tržně orientovaných podniků schopných normální produkce, a to s pomocí zdrojů uvolněných z neefektivního sovětského státního sektoru.

Povzbuzena zvýšením ekonomického výkonu, vláda vloni zavedla obsáhlý program strukturální transformace. Zahájila jej daňovou reformou: zavedla „jednotnou“ daň z příjmu a jednorázovou zpětnou sociální daň a zakázala zdanění obratu. Země rovněž pokročila vpřed na cestě daňového federalismu: daň z přidané hodnoty směřuje do federálního rozpočtu, zatímco daň z příjmu do rozpočtů regionálních, takže systém rozdělování rozpočtových prostředků mezi orgány státní správy je mnohem účelnější.

Druhou významnou oblastí pokroku je administrativní reforma Ruské federace: zavedení federálních oblastí a reforma Federální rady. Tyto změny jsou sice diskutabilní, ale federace, jejíž zákony nejsou dodržovány některými jejími základními součástmi, nemůže řádně fungovat; federace, v níž dodržování zákonů závisí na rozmaru místních správců, nemůže jednoduše existovat. Kroky prezidenta Putina s cílem posílit systém integrované státní moci jsou tudíž logické a správné.

Rusko tedy je skutečnou, byť nedokonalou federací. Přesto existuje v této fázi porevoluční stabilizace jisté nebezpečí, totiž že po posílení „vertikální mocenské struktury“ by ústřední orgány mohly zasahovat do záležitostí, jež jsou v kompetenci regionů a místních samospráv.

Třetí významnou oblastí pokroku je vojenská reforma a rozhodnutí snížit v následujících třech letech počty vojáků ruských ozbrojených sil. Zde však bezpochyby dojde k rozhořčenému odporu vzhledem k tomu, že v sázce budou zájmy vlivných politických sil.

Ruská revoluce devadesátých let, první revoluce v postindustriálním světě, se vyznačuje malou mírou násilí a velkým množstvím ústupků vůči starým elitám. Největší nebezpečí dnešního období stabilizace se vztahuje k fungování demokratických institucí a obraně svobody slova. Tato rizika jsou vskutku vážná, podíváme-li se na smutnou tradici sovětské moci a staletí předsovětské epochy.

K diskreditaci svobody slova nesporně přispěli ruští „oligarchové“. Svobodu slova a demokratické instituce ale potřebuje celé Rusko a všichni jeho obyvatelé, ne jen Gusinskij a Berezovskij. Navzdory tomu si nemálo takzvaných liberálních ekonomů zahrává s nebezpečnou myšlenkou: „Nepotřebujeme demokracii, dejte nám ruského Pinocheta a k čertu se svobodou!“

Ano, hospodářsky zdatné autoritativní režimy existovaly, ale jsou výjimkou. S ohledem na naše tradice by ruský autoritativní režim byl nejspíš tak zkorumpovaný, že by byl naprosto neschopen soudné hospodářské politiky. Demokracie možná je nedokonalá, ale ve srovnání s ostatními zřízeními zůstává stále nejlepším nástrojem pružného a efektivního přizpůsobení se světu.

Ohrožení svobody slova a našich demokratických institucí je v současné době reálné. U mnoha našich sousedů toho vidíme příklady: demokracie tam formálně funguje, ale všichni chápou, že je to demokracie na hraní. V naší zemi je demokracie – zatím – mladá, ale realistická. Její obrana a posilování musí být naším prvořadým cílem.