Ačkoli jsem věděl, že 7. prosince 2001 budeme vzpomínat šedesáté výročí útoku na Pearl Harbor, nikdy bych si nemyslel, že toto jméno letos tolikrát uslyšíme. Stalo se tak docela prozaicky: to když se loni v kinech objevil disneyovský snímek Pearl Harbor. Po 11. září však mnozí Američané začali o teroristických útocích hovořit jako o ,,prvním útoku na Spojené státy od Pearl Harboru". Jeden člověk mi dokonce řekl, že ,,díky" těmto útokům má Japonsko jedinečnou příležitost očistit své jméno od pearlharborského stigmatu. Cestou, jak toho dosáhnout, měla být japonská vojenská podpora Spojených států.

Kritici japonského obranného postoje bývali během těch dlouhých let často nekompromisní. The Economist Japonce jednou pohrdavě nazval ,,kamikazovskými pacifisty". Skutečností je, že diskuse o bezpečnosti státu vždy v Japonsku vyvolávají bolestivá traumata, vzhledem k trýznivým vzpomínkám na období války a na hrůzy, jež se udály ve městech Hirošima a Nagasaki. Navzdory tomu však Japonsko na zářijové teroristické útoky odpovědělo schválením zvláštního zákona, který zemi dovolil podpořit americkou armádu v boji proti terorismu. Zvláštní protiteroristický zákon, schválený japonským zákonodárným shromážděním v říjnu, umožnil Japonsku vyslat tzv. národní obranné složky přes moře, aby dodávkami, dopravou, servisem, údržbou, nemocničním zázemím atd. podpořily americké jednotky.

I když se tyto obranné jednotky nemohou účastnit boje, je protiteroristický zákon prvním předpisem, který japonským ozbrojeným silám dovoluje zapojit se do vojenských operací mimo japonské území a výsostné vody v době, kdy probíhá otevřená válka. Rychlost, s níž Japonsko po 11. září jednalo, odráží trauma, jež země zažila během války v Perském zálivu před deseti lety. Přestože Japonsko zaplatilo za většinu nákladů na tuto válku zvýšením domácích daní, její podpůrné akce se odehrály bez většího povšimnutí. Ostatně v oznámeních, kterými kuvajtská vláda po skončení války děkovala třiceti zemím mezinárodní koalice, které se obrany Kuvajtu před Irákem účastnily, se slovo ,,Japan" nikdy neobjevilo.

Tyto debaty jsou traumatizující také důvodů institucionálních. Japonská takzvaná ,,mírová ústava", která obsahuje známý článek 9, jímž se zemi zakazuje vlastnit ,,válečný potenciál", vznikla po druhé světové válce pod silným tlakem Spojených států a v atmosféře hluboké sebereflexe nad průběhem a výsledkem války v Tichomoří. Některé z pojmů této nové ústavy byly dokonce tak vzdálené japonské tradici, že pro jejich vyjádření a zápis musely být uměle vytvořeny nové znaky. S nástupem studené války se ovšem článek 9 stal až nepřiměřeně idealistický, alespoň mnohým se tak zdálo. Od té doby je Japonsko svědkem vášnivých konfrontací mezi takzvanými ústavními revizionisty a ostatními, kteří chtějí ústavu zachovat v původním znění.

Ve skutečnosti však Japonsko svou novou ústavu interpretovalo realisticky. Formálně ji nikdy nepozměnilo, ale klíčové formulace podle dané situace reinterpretovalo a rozšiřovalo jejich význam. Jedna z takových neformálních revizí dala vzniknout národním obranným složkám a umožnila, aby na japonské půdě vznikla americká vojenská základna. Po většinu poválečného období jsme však přesto brali za samozřejmé, že se obranné složky nesmějí vydat za hranice, ani kdyby tam měly podpořit spojence. Proto také Japonsko neposlalo své jednotky do Perského zálivu.

Už před 11. zářím podniklo Japonsko velký krok, pokud jde o možnost vyslání vojenských sil za hranice svého území. V roce 1997 uzavřelo s USA dohodu - Směrnice pro spolupráci v oblasti národní obrany -, která dovolovala účast na vojenských operacích ,,v bezprostřední blízkosti Japonska". Nový protiteroristický zákon toto omezení zrušil, takže Japonsko nyní může své jednotky poslat kdykoli a kamkoli.

Revidovat ústavu - zvláště pak článek 9 - nebo nerevidovat? To je v Japonsku stále ožehavá politická otázka, neboť o její změnu se zasazují nejen konzervativní politikové, ale vesměs celé politické spektrum. Hotový poprask pak způsobila v Japonsku takzvaná Armitageova zpráva z roku 2000, sepsaná komisí, jíž předsedal dnešní náměstek amerického ministra zahraničí Richard L. Armitage. Píše se v ní, že ,,japonský zákaz kolektivní obrany je překážkou spojenecké spolupráci" a že ,,zrušení tohoto zákazu by umožnilo užší a účinnější spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti."

To byla de facto žádost Spojených států, aby Japonsko rozšířilo svou vojenskou spolupráci. A vzhledem k tomu, že se Armitage a další členové komise stali vysokými úředníky Bushovy administrativy, japonští politikové usoudili, že odpověď na tuto zprávu má zásadní význam. Na debaty japonského kabinetu o kolektivní obraně se zaměřila zvláštní pozornost.

Stále však bylo obtížné nalézt praktický smysl a význam ,,kolektivní obrany". Objasnit tento termín se pokusil právě nový protiteroristický zákon. Premiér Koizumi před parlamentem prohlásil, že japonská ústava obsahuje řadu nejasných a vágních termínů a že je Japonsko musí interpretovat pomocí zdravého rozumu. Nakonec se však Koizumi vyhnul jakémukoli formálnímu závazku jednat ve jménu ,,kolektivní obrany" a ve smyslu úpravy stávající ústavy.

Přestože horní i dolní sněmovna parlamentu ustavila zvláštní výbory pro přešetření ústavních změn - především pak článku 9 -, jakákoli změna bude v praxi obtížná, a to z několika důvodů. Předně, většina obyvatel země, jak dosvědčují výzkumy veřejného mínění, změnu článku 9 nechce. Tento článek je uctívaným symbolem mírového postoje země a obranou před případnou remilitarizací. Japonskému parlamentu se sice podařilo schválit protiteroristický zákon bez nutnosti měnit ústavu, avšak přijde den, kdy už ústavu nebude dále možné vykládat šířeji.

Na revizi japonské ústavy mají vliv také reakce dalších asijských zemí, konkrétně Číny a Jižní Koreje. Když tam v říjnu premiér Koizumi hovořil o novém protiteroristickém zákoně, dostalo se mu od představitelů obou zemí jasného varování. Korejský prezident Kim Te-džung Koizumimu doslova řekl: ,,Doufám, že se vaše národní obranné síly budou chovat v mezích mírové ústavy."

Ať už článek 9 japonské ústavy dozná či nedozná změn, bude muset japonská veřejnost dříve či později začít odpovědně diskutovat o budoucnosti nejvhodnější obranné politiky země. O vzniku elementárního právního předpisu, který bude řešit otázky národní bezpečnosti a kontrolovat aktivity národních bezpečnostních složek, bychom opravdu měli začít seriózně uvažovat.