MILÁN – Nebožtík Milton Friedman prohlásil, že společnou měnu – tedy měnovou unii – nelze udržet bez hluboké hospodářské a politické unie. Měl tím na mysli otevřenou ekonomiku, která zajišťuje volný pohyb zboží, pracovních sil a kapitálu, spojenou s disciplinovaným centrálním fiskálním úřadem a silnou centrální bankou. Dva posledně jmenované orgány jsou pilíři silné měny. Pracují v tandemu. Ostatní součásti ale nejsou o nic méně důležité.

Eurozóna, zápolící v současnosti s fiskální nevyvážeností a rizikem svrchovaného zadlužení, má sice silnou a nezávislou centrální banku, ale fiskálně je roztříštěná a politicky jen zčásti sjednocená.

Na scénu vstoupila Maastrichtská smlouva, která teoreticky vynucuje fiskální kázeň, neboť zavádí meze vládních deficitů a hladin zadlužení – zřetelně jde o konstrukci vybudovanou tak, aby zamezovala parazitování na fiskální disciplině ostatních. Záměrem Maastrichtské smlouvy tedy bylo předejít situaci, jakou dnes vidíme v Řecku.

Neosvědčila se. Ukázalo se, že suverénní dluh eurozóny není s ohledem na riziko homogenní.

Normativní rámec Maastrichtské smlouvy, kdyby se jeho dodržování vymáhalo, by ve stabilním světě mohl svou funkci plnit. Ve světě náchylném k šokům jde však o křehký systém, protože znemožňuje vše kromě skromných proticyklických politik. Není potom divu, že jak hlavní, tak okrajové země porušily přísné meze smlouvy už zkraje první dekády existence eura.

Ostatně při velkém šoku dochází k překročení pravidel z velké části samospádem, neboť příjmy z daní ubývají a výplaty dávek sociálního pojištění se rozrůstají. Nedávná analýza provedená Mezinárodním měnovým fondem dokládá, že až 80 % fiskálního stimulu ve vyspělých zemích je během aktuální krize mimo jejich volné rozhodování.

Takováto pevně zakotvená proticykličnost není špatná. Pokud ale po velkém šoku plodí riziko vzniku fiskální nestability a nadměrného svrchovaného zadlužení, pak výchozí bod nebyl dostatečně konzervativní – jinými slovy schodky nebo míry zadlužení (anebo obojí) byly příliš vysoké. Proticykličnost neznamená hospodařit v dobrých časech s mírnými deficity a během velkých propadů s deficity obřími.

Jsou-li současná rozpočtová pravidla EU příliš rigidní a při střetu s šokem se ignorují, pak má nerozvážné fiskální chování dveře otevřené dokořán. Přísný a důkladný dohled by teoreticky měl umět rozlišovat mezi skutečně prozíravými proticyklickými reakcemi a marnotratností. V praxi je však těžké jej uplatňovat.

Bezprostřední výzvou pro eurozónu je upadající fiskální stabilita v podskupině zemí, jejichž úvěrové ratingy klesají a náklady na obsluhu dluhu rostou. Bez externí pomoci a věrohodného plánu obnovy fiskálního pořádku by u řeckého svrchovaného dluhu nebylo možné odložit splatnost, což by vedlo k platební neschopnosti, pravděpodobně ve formě restrukturalizace řeckého dluhu. Mnozí pozorovatelé pokládají platební neschopnost za nepříliš vzdálenou jistotu i s externí pomocí, protože propočty návratu k fiskální vyváženosti jsou mimořádně drtivé.

Použít jako adaptační mechanismy inflaci a devalvaci znemožňuje členství v eurozóně. Alternativou je domácí deflace spojená s mimořádným fiskálním zpřísněním – tedy období pomalého či záporného růstu mezd, příjmů a některých cen neobchodovaného zboží. Deflace je ale bolestivá a z politických důvodů ji realisticky nelze prosazovat.

Omezené možnosti zemí eurozóny se podobají zúženým možnostem státu USA, jenž zabředne do fiskálního maléru. Devalvaci nepřipouští společná měna. Federální rezervní systém se dobrovolně neuchýlí k inflaci. Ve Spojených státech navíc existují pravidla a ujednání (podobná Maastrichtu), která státům znemožňují dlouhodobé deficitní hospodaření nebo je od něj odrazují. To znamená, že tváří v tvář velkým šokům, jako je ten současný, má fiskální chování států sklon k procykličnosti.

Čím to že federální systém není také tak křehký? Fungují tu dva klíčové bezpečnostní ventily. Prvním je schopnost centrální vlády hospodařit s deficity a rázně jednat. Druhým je mobilita pracovních sil.

EU robustní centralizovanou fiskální konstrukci s proticyklickým mandátem nemá. A mobilitu pracovních sil, uvnitř EU dlouhodobý cíl, brzdí jazyk, zákony a rozmanitost regulatorních režimů.

Navíc s dluhopisy jednotlivých států se nezachází jako s rovnocennými a trhy rozmařilé státy penalizují. Pokud EU chce měnovou unii, kde je svrchovaný dluh co do rizika relativně homogenní, musí být obdobně homogenní také fiskální kázeň. To ale také znamená, že bude potřebovat robustnější mechanismus proticyklických reakcí na šoky.

Lídři EU nedávno deklarovali záměr maastrichtskou konstrukci revidovat, což je v zásadě dobrý nápad. Mohou se vydat cestou přizpůsobení maastrichtských pravidel tak, aby na národní úrovni umožňovala větší flexibilitu v průběhu času. Takový přístup by byl ale komplikovaný. Bylo by zapotřebí důmyslných kontrolních a vynucovacích pravomocí ohledně fiskální politiky – jinak by to skončilo opakováním současné situace.

Lepším dlouhodobým řešením je centrální pravomoc EU, která během období růstu shromáždí zdroje potřebné k reakci na šoky. Lze si ji představit jako stabilizační daň, která bude během poklesů záporná.

Posun v tomto směru s sebou ale nese určitou míru fiskální centralizace. A pravděpodobně by to vyžadovalo, aby EU měla možnost vydávat svrchovaný dluh. Zda k takovému postupu existuje politická vůle, je nejasné.

Vykročit správným směrem by ovšem bylo možné částečnou fiskální centralizací s omezeným proticyklickým mandátem. To by umožnilo účinné vymáhání fiskální kázně na národní úrovni a zajistilo euru fiskální disciplinu, již ke svému přežití potřebuje.

Když byla eurozóna vytvořena, všeobecně se chápalo, že fiskální kázeň je nosným základem. Nynější krize tento fakt živě podtrhuje. Výzvou je teď dosáhnout takové kombinace discipliny a flexibility, která ochrání kolektivní zájem. Bude to zahrnovat ztrátu plné fiskální suverenity, ale je třeba postavit se realitě čelem, aby měnová unie přežila.