Tuesday, September 2, 2014
0

Konec finanční vítězoslávy?

CAMBRIDGE – Ukončí dnešní stále se rozrůstající celosvětová finanční krize éru finančního triumfalismu? Požádejte laika, aby vyjmenoval deset skvělých inovací, které náš dnešní svět posouvají vpřed, a pravděpodobně nenarazíte na mnoho lidí, kteří by zmínili Blackův-Scholesův vzorec k určování cen opcí. Z pohledu finanční obce je však průkopnickým vzorcům, jež vydláždily cestu k moderním hedžovým strategiím, potřeba za pomíjející období svižného globálního růstu přiznat stejné zásluhy jako mobilním telefonům, počítačům a internetu.

Až do doby před 12 měsíci se zdálo, že stoupenci finančnictví mají pádné argumenty. Pokrokové finančnictví přispívalo k rozložení rizika a tím dokázalo pomoci ekonomikám k rychlejšímu růstu. Makroekonomové oslavovali „velké zklidnění“ globálního hospodářského cyklu, neboť recese se zdály slabší a méně časté. A samozřejmě že finanční obec o překot vydělávala a po celém světě chrlila milionáře, ba i miliardáře.

Vlády také směle šířily nadšení. V anglofonních zemích se prezidenti a premiéři, o některých předních centrálních bankéřích ani nemluvě, chlubili špičkovými finančními soustavami, které jim svět může leda závidět. Když si francouzští a němečtí představitelé postěžovali, že rozlézající se a neregulovaná chapadla nových financí představují obrovská rizika pro globální ekonomiku, dočkali se výsměchu jako neúspěšní břídilové. Malé země jako Island se rozhodly zapojit se do díla a privatizovaly banky a zřídily vlastní finanční centra. Když se nemůžeme stát Silicon Valley, proč nevytvořit miniaturu Wall Street?

Islandské banky si vypůjčily několikanásobek národního HDP a jsou teď v zoufalé tísni, neboť dluhy dalece přesahují to, co daňoví poplatníci v této malé zemi dokáží vstřebat. Dokonce i konzervativní Švýcaři podlehli svodům supermoderního finančnictví a hojnosti, kterou slibovalo. Dnes se dvě největší švýcarské banky topí v pasivech, která sedminásobně převyšují státní důchod země.

Ovšemže, královnou všech státních výpomocí je absurdní bianko šek, který vláda Spojených států dává Fannie Mae a Freddie Mac, obřím ústavům poskytujícím hypoteční úvěry domácnostem, které drží anebo ručí za čím dál pochybněji vyhlížející hypotéky v hodnotě 5 bilionů dolarů. Je ironické, že v čele snahy o záchranu vládou dotovaných monster, která tak zjevně přežila svou prospěšnost, jde ministr financí USA Hank Paulson, bývalý ředitel Goldman Sachs, firmy, která je dobrým příkladem finančního triumfalismu.

Pokroky na poli finančnictví mají potenciál působit prospěšně tím, že zvýší a urovnají globální růst. Rozkvět finančnictví ale také charakterizuje cykličnost. Když ceny domů stoupají, genialita hypotečního finančnictví se zdá neomylná. Teď když ceny klesají, tytéž geniální strategie se až tak brilantními nejeví.

To není nic nového. Na počátku 80. let finanční architekti vynalezli „portfoliové pojištění,“ atraktivní aktivní zajišťovací strategii k řízení rizika negativního vývoje. Vydělali hromady peněz. Žel bohu, když se v říjnu 1987 zhroutily světové burzy, ukázalo se, že toto pojištění je k ničemu, zejména proto, že trhy se zajištěním zkolabovaly.

Ke konci 90. let americký hedžový fond Long-Term Capital Management přesvědčil svět, že jeho společníci jsou mistři světa. Po jistou dobu si připisoval obrovské zisky, údajně díky své finanční kvalifikaci opřené o nositele Nobelovy ceny. Když LTCM v roce 1998 přišel na buben, začalo být naprosto zřejmé, že firma v podstatě prováděla nesmírná množství jednoduchých obchodů s cennými papíry, s obrovským koeficientem zadlužení a obrovskými riziky.

Klíč k úspěchu vlád při regulaci finančních trhů spočívá v udržování rozumných omezení během konjunkturních období, která zabrání tomu, aby se přespříliš hazardovalo s penězi daňových poplatníků. Bohužel není snadné toho dosáhnout, protože ti, kdo varují před riziky, působí během konjunktury, jako by malovali čerta na zeď. Právě proto je tak důležité, aby vlády občas nechaly finanční firmy padnout. To je jediný způsob, jak vlastníky akcií a dluhopisů a šéfy firem přimět ke skutečné kázni.

Je nynější pozlacená éra finanční vítězoslávy za námi? V mnoha zemích, dokonce i v USA, se hovoří o tom, že nazrál čas k podřízení celé finanční soustavy, včetně hedžových fondů a investičních bank, mnohem přísnější regulaci.

Finanční firmy sice tropí povyk, ale není vůbec jasné, že by širší a dokonalejší finanční regulace měla být ke škodě. Ve výzkumu zaměřeném na dějiny mezinárodních finančních krizí jsme s profesorkou Carmen Reinhartovou zjistili, že během období silné finanční regulace se obvykle vyskytuje podstatně méně finančních krizí než během mírně regulovaných, bezstarostných period, například těch, které se váží k současné éře finančního triumfalismu.

Nikdo nenavrhuje, abychom se vraceli k „finanční represi“ 50. let minulého století, ale nynější krize ponechává málo pochyb o tom, že je silně zapotřebí celý systém globální finanční regulace aktualizovat. Finančním inovacím je třeba umožnit, aby vzkvétaly, ale ne bez dokonalejších brzd a rovnováh. Jinak navždy uvízneme v konstrukci, kde ve špatných časech jsou daňoví poplatníci nuceni zachraňovat banky, zatímco v dobrých časech movití akcionáři sklízí tučné zisky. Je na čase finanční vítězoslávu okořenit špetkou pokory a zdravého rozumu.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured