Během celé takzvané „války proti terorismu“ je představa „střetu civilizací“ mezi islámem a Západem obvykle odmítána jako politicky nekorektní a intelektuálně zatvrzelá. Nejčastější interpretace zní tak, že svět vstoupil do nové éry charakterizované konfliktem „uvnitř“ určité konkrétní civilizace, totiž islámu, přičemž fundamentalističtí muslimové nevedou válku jen se Západem, ale stejně tak i s umírněnými muslimy.

Strategický závěr vyvozený z takové analýzy byl zřejmý, ambiciózní a snadno shrnutelný: demokratizace. Pokud byla problémem absence demokracie v islámském světě, pak řešením musí být zavedení demokracie na „širším Blízkém východě“ – a nastolit nezbytné změny se stalo historickou povinností Spojených států jakožto nejmocnějšího a nejmorálnějšího státu. Status quo bylo neudržitelné. Zavedení demokracie spolu se změnou režimu nebo i bez ní bylo jedinou alternativou vůči chaosu a vzestupu fundamentalismu.

Dnes možná Irák stojí na prahu občanské války mezi šíity a sunnity. Írán pod novým a radikálnějším prezidentem zase neodvratně kráčí směrem k vlastnictví jaderných technologií. Svobodný volební proces přivedl v Palestině k moci Hamas a nešťastná epizoda s karikaturami v dánských novinách ilustrovala téměř vznětlivou povahu vztahů mezi islámem a Západem.

Všechny tyto události dláždí cestu novým interpretacím. Spíše než „střetu civilizací“ možná čelíme mnoha různým vrstvám konfliktů, které na sebe vzájemně působí, a zvyšují tak globální nestabilitu.

Zdá se, že svět je svědkem trojnásobného konfliktu. Existuje zde střet uvnitř islámu, který v případě, že se násilnosti v Iráku rozšíří i do sousedních zemí, hrozí vyvolat regionální destabilizaci. Existuje zde také střet, který lze nejlépe popsat nikoliv jako střet mezi islámem a Západem, nýbrž jako střet mezi sekularizovaným světem a stále početnějším světem náboženským. Na ještě hlubší a atavističtější úrovni pak existuje emocionální střet mezi kulturou strachu a kulturou ponížení.

Bylo by hrubým zjednodušením hovořit o střetu mezi civilizací a barbarstvím, jak to někteří lidé dělají. Ve skutečnosti jsme konfrontováni s prohlubujícím se sporem o roli náboženství, který vede Západ (USA zde představují komplikovanou výjimku) s velkou částí ostatního světa (nejvýznamnější výjimkou na této straně je Čína), ale zejména se světem islámským.

Tento spor odráží rozdílnou definici identity jedince v rámci společnosti. V době, kdy jinde získává náboženství stále větší význam, jsme my Evropané do značné míry zapomněli na svou (násilnou a netolerantní) náboženskou minulost a dělá nám potíže pochopit roli náboženství v každodenním životě jiných národů.

V některých ohledech představují „oni“ naši vlastní pohřbenou minulost a „my“ se se svou kombinací nevědomosti, předsudků a především strachu obáváme, že „oni“ jsou schopni definovat naši budoucnost. Žijeme v sekulárním světě, kde se svoboda projevu může snadno proměnit v necitlivé a nezodpovědné posměváčkovství, zatímco jiní lidé vidí v náboženství svůj nejvyšší cíl, ne-li svou poslední naději. Vyzkoušeli již všechno, od nacionalismu po regionalismus, od komunismu po kapitalismus. A protože se ve všem zklamali, proč nedat šanci Bohu?

Globalizace možná tyto vrstvy konfliktů sama nevytvořila, ale urychlila je tím, že učinila rozdíly viditelnějšími a hmatatelnějšími. V našem globalizovaném věku jsme ztratili výsadu – a paradoxně i ctnost – nevědomosti. Všichni vidíme, co ostatní cítí a jak reagují, ale nemáme ani minimum historických a kulturních nástrojů, abychom mohli tyto reakce rozklíčovat. Globalizace vydláždila cestu světu ovládanému diktaturou emocí – a nevědomosti.

Tento střet emocí je v případě islámu ještě rozjitřenější. Zejména v arabském světě ovládá islám kultura ponížení, které pociťují lidé a národy pokládající se za hlavní poražené, za největší oběti nového a nespravedlivého mezinárodního systému. Z tohoto hlediska je izraelsko-palestinský konflikt učebnicovým příkladem. Stala se z něj obsese.

Nejde ani tak o to, že by Arabům a muslimům opravdu záleželo na Palestincích. Naopak: islámský svět celá desetiletí ponechával Palestince bez skutečné podpory. Pro islámský svět tento konflikt ve skutečnosti symbolizuje anachronické zvěčnění nespravedlivého koloniálního uspořádání, představuje pro něj politický neklid a ztělesňuje pocit nemožnosti stát se pánem vlastního osudu.

V očích Arabů (i některých dalších muslimů) je síla a odolnost Izraele přímým důsledkem jejich vlastní slabosti, rozkolů a zkorumpovanosti. Většina Arabů možná nepodporuje al-Káidu, ale zároveň se z celého srdce nestaví proti ní. Místo toho se zde objevuje pokušení pokládat Usámu bin Ládina za jistý druh násilného Robina Hooda, jehož činy sice nelze oficiálně schvalovat, ale zároveň pomohly v Arabech znovu probudit pocit hrdosti a důstojnosti.

Právě v tom možná tkví skutečný střet civilizací: v emocionálním konfliktu mezi evropskou kulturou strachu a muslimskou, převážně arabskou kulturou ponížení. Bylo by nebezpečné podceňovat hloubku tak široké emocionální propasti a uznání její existence je prvním krokem k jejímu překročení. Bude to však obtížné, neboť překonání emocionálního střetu civilizací předpokládá otevřít se „jinému“, k čemuž žádná ze stran možná dosud není připravena.