Blízkovýchodní politika amerického prezidenta George W. Bushe nepopiratelně dosáhla jedné věci: podařilo se jí důkladně destabilizovat region. Výsledky ani trochu neodpovídají tomu, v co Spojené státy doufaly. Demokratický a prozápadní Blízký východ je stále ve hvězdách.

Věci se sice nevyvíjejí tak, jak američtí neokonzervativci zamýšleli, nicméně se vyvíjejí. Historické selhání jménem válka v Iráku, zánik sekulárního arabského nacionalismu a raketově stoupající ceny ropy a plynu vnesly do regionu hluboké změny. Od Damašku po Dubaj, od Tel Avivu po Teherán se na obzoru začíná rýsovat nový Blízký východ.

Starý Blízký východ vyrostl z hranic a politických entit, které po pádu Osmanské říše v roce 1918 vytvořily evropské mocnosti. Jeho ideologickou hnací silou byl Evropou inspirovaný sekulární nacionalismus, který usiloval o politickou a společenskou modernizaci prostřednictvím vládní akce shora. Tento druh nacionalismu nebo „arabského socialismu“ dosáhl vrcholu během studené války, kdy se mohl opřít o sovětskou podporu ve vojenské, politické a hospodářské oblasti.

Jeho konec nastal s koncem Sovětského svazu, poněvadž zkostnatěl v autoritářské, zkorumpované a neefektivní vojenské režimy a diktatury. Zánik Sovětského svazu zároveň v mnoha arabských státech vyvolal hlubokou vojenskou krizi: bez podpory Sovětů coby vnějších garantů jejich vojenských kapacit už nacionalistické režimy nedokázaly držet krok s vojenskou modernizací.

Nacionalistické režimy proto postupně ztratily domácí lidovou legitimitu a vzniklo vakuum, které dnes do značné míry zaplnili nestátní aktéři. Změnily se také ideologické síly a projevy moci, když politický islám nahradil sekularismus a umně přitom do sebe začlenil sociální otázky i revoluční protizápadní nacionalismus.

Starý Blízký východ lze dnes nalézt v Sýrii, Egyptě, Jemenu, Tunisku, Alžírsku a Palestině kontrolované Fatáhem. K novému Blízkému východu se pak řadí Dubaj, emiráty v oblasti Perského zálivu, Izrael, ale i Hizballáh, Hamás a džihádistický terorismus – a částečně také Írán a Saúdská Arábie. Rovněž Jordánsko a Maroko se snaží k novému Blízkému východu přidružit.

Tyto příklady očividně naznačují, že „nový“ nemusí nutně znamenat lepší, ale prostě jen jiný a modernější. Modernizace s sebou v žádném případě nenese řešení konfliktů, které v regionu nadále hnisají. Místo toho se i tyto konflikty „modernizují“, což by je mohlo učinit ještě nebezpečnějšími než v minulosti.

Jeden aspekt takové modernizace byl patrný v libanonské válce mezi Izraelem a Hizballáhem v roce 2006, kdy rakety a kaťuše učinily z tankové války zastaralou věc. Nestátní aktéři typu Hizballáhu, Hamásu a al-Káidy současně zaujali místo tradičních armád a sebevražední atentátníci vybavení automobilovými bombami nebo pásy s výbušninami vystřídali partyzánské bojovníky s kalašnikovy.

Možná nejvýznamnější změnou je však posun politického a vojenského těžiště regionu. Zatímco u starého Blízkého východu představovali nejdůležitější ožehavá místa Izrael, Palestina a Libanon, po válce v Iráku se regionální moc a politika soustřeďují do oblasti Perského zálivu. Dominantním konfliktem už není izraelsko-palestinské zápolení, nýbrž hrozba střetu mezi Íránem a Saúdskou Arábií o subregionální nadřazenost a mezi Íránem a USA o regionální hegemonii. Dnes je prakticky nemožné zavést do praxe jakékoliv řešení izraelsko-palestinského konfliktu bez Íránu a jeho místních spojenců – Hizballáhu v Libanonu a Hamásu v Palestině.

Válka v Iráku proto v jistém smyslu představuje strategický a vojenský most mezi starým a novým Blízkým východem. Americká intervence vnesla do regionu čtyři dalekosáhlé změny:

·    Uvolnila stavidla hegemonistických ambicí Íránu a dopomohla mu ke strategickému postavení, jakého by sám nikdy nemohl dosáhnout.

·    Demokratizace Iráku zvýšila moc šíitské většiny, která potažmo nesmírně posílila vliv Íránu. Válka v Iráku proměnila staletí trvající šíitsko-sunnitský konflikt tím, že mu dodala moderní geopolitický význam a rozšířila ho do celého regionu.

·    Vzestup Íránu představuje existenční hrozbu pro Saúdskou Arábii, protože šíitská většina obývá na ropu bohatý severovýchod země. Íránem ovládaná šíitská vláda v Bagdádu by ve střednědobém výhledu ohrozila územní celistvost Saúdské Arábie – takový scénář Saúdové nemohou a nebudou akceptovat.

·    Kdyby se měl stát Írán jadernou mocností, znamenalo by to dramatickou eskalaci existenčních obav Saúdů. V obecnější rovině by konvenční vojenská síla na Blízkém východě do značné míry ztratila na hodnotě, což by zákonitě vyústilo v regionální závody v jaderném zbrojení.

Z této nové situace vyplývá hrozba rozpadu celého anglo-francouzského systému blízkovýchodních států. Prvním kandidátem rozpadu je samozřejmě Irák.

Otázka, zda se Irák podaří udržet pohromadě navzdory etnickým a náboženským třenicím, které stavějí Kurdy proti Arabům a sunnity proti šíitům, je jednou z nejnaléhavějších otázek pro nový Blízký východ. Rozpad Iráku by se totiž dal jen těžko udržet v jeho hranicích; mohl by vyvolat naprostou balkanizaci regionu.

Další důležitou otázkou je, zda se politický islám pohne směrem k demokracii a akceptaci modernosti, nebo zda zůstane uvězněn v radikalismu a vzývání minulosti. První linie této bitvy se momentálně nenachází na Blízkém východě, nýbrž v Turecku – její výsledek však zákonitě bude mít obecnější význam.

Vznik nového Blízkého východu může představovat příležitost k nastolení regionálního pořádku, jenž bude odrážet legitimní zájmy všech zúčastněných aktérů, zajišťovat bezpečné hranice a nahrazovat hegemonistické aspirace průhledností a spoluprací. Pokud se taková příležitost nenaskytne nebo nebude využita, stane se nový Blízký východ daleko nebezpečnějším, než byl ten starý.