„Dany, jsi teď nesmírně úspěšný. Nenech se ale zmanipulovat krajně levicovými silami, které by tě přivedly k ničení všeho, co by mohlo vzejít z toho, co tvoříš.“ Slova, jež 22. března 1968 pronesl Jean Baudrillard, tehdejší asistent na univerzitě v Nanterre, neztratila na správnosti.

Možná že zklamu své příznivce a ty, jež „Revoluce“ okouzlila, ale nejsem vůdcem revoluce, která prý v roce 1968 proběhla. Pusťte to z hlavy: rok ’68 je pryč, pohřbený pod hromadou dlažebních kostek, byť právě ty formovaly dějiny a vyvolaly v našich společnostech radikální změnu!

Zprvu to vypadá nepochopitelně. Jak jsem ale už tehdy dal najevo v rozhovoru s Jeanem-Paulem Sartrem v  Le Nouvel Observateur , byl jsem jen hlásnou troubou revolty. Rok ’68 symbolizoval konec revolučních mýtů, ku prospěchu osvobozeneckých hnutí sahajících od 70. let až do současnosti. Ostatně svět 60. let – první globální hnutí přenášené živě rozhlasem a televizí – charakterizovala směsice vzájemně provázaných revolt.

Změna vyvolaná rokem ’68 zasáhla především tradiční kulturu, úzkoprsý moralismus a princip hierarchické moci. Proměnila společenský život, způsoby, jimiž jsme, hovoříme, milujeme a tak dále. Hnutí se však navzdory svému rozsahu vystříhalo násilí, aby tak vytvořilo nový styl revolty. Studenti, pracující, rodiny – všichni měli své oprávněné požadavky, nicméně všechny spojovala tatáž touha po emancipaci.

Revolta byla formou politického vyjádření, avšak jejím cílem nebylo uchvátit politickou moc jako takovou. Ba její existenciální podstata ji činila „politicky nepřeložitelnou“. Touha po svobodě, která hnutí táhla vpřed, se nevyhnutelně vymykala zastaralým způsobům myšlení. Jalové formy politické tradice tak z událostí nemohly nijak těžit.

Ve Francii zakořenil konzervatismus na levici i na pravici tak pevně, že oběma unikal smysl hnutí a dokázaly se opřít pouze o stereotypní revoluční výklady. Co se týče anarchistů, jejich utopie všeobecné samosprávy – navázaná na přežité historické odkazy – se jevila jako naprosto nepatřičná. Vyšli jsme od počátečního odmítání politických institucí a parlamentarismu a až později jsme pochopili, že demokratický úkol spočívá v obývání politicky „normalizovaného“ prostoru.

Tváří v tvář anarchistům s jejich svazující minimalistickou politickou gramatikou – vtištěnou do proslulého sloganu elections, piege à cons („volby, past na debily“) – a komunistické straně, jejíž revoluční ideál se v posledku vázal na totalitní typy společností, se budoucnost května 1968 mohla posunout jedině doprava skrze volební vítězství generála de Gaulla.

To byl nepopiratelně politický neúspěch. Stejně nepopiratelné bylo ale zemětřesení, které otřáslo našimi předpotopními koncepcemi společnosti, mravů i státu. Napadajíc autoritářství, revolta vyvolala explozi v nitru typicky francouzské dvouhlavé mocenské struktury, jež spájela dominantní gaullismus a komunistickou stranu organizující dělnickou třídu. Radikalismus tehdejších bouří tak nakonec uvolnil pouta radosti ze života.

S novou generací se objevuje nová politická představivost a vzletná hesla napsaná na zdech. Surrealistickou podstatu revolty svým způsobem symbolizuje proslulá fotografie Gillesa Carona, na níž drzý úsměv na příslušníka pořádkové policie rozvrací zatuhlý, zažitý řád natolik, že jej proměňuje ve směšnost.

Samozřejmě že někteří lidé se s koncem extáze oněch pěti týdnů bláznovství a radosti nikdy nesmířili, zatímco jiní stále čekají, že rok ’68 vyvrcholí bůhvíjakým „dnem D“.

Já osobně jsem už dávno a bez nostalgie přijal „princip reality“, aniž bych snižoval význam toho, co se stalo. Vždyť rok ’68 byl ve skutečnosti revoltou spojující dvě éry. Zpřelámal jařmo konzervativního a totalitního myšlení a umožnil touze po osobní i kolektivní autonomii a svobodě, aby se projevila. Z hlediska kultury jsme zvítězili.

Máme se tedy k osmašedesátému vracet? Ano, ale jen proto, abychom mu porozuměli, pochopili jeho rozsah a uchovali to, co má dodnes smysl. Vědět například, že 23 let po druhé světové válce demonstrovala pestrobarevná Francie proti mé deportaci prohlášením „My všichni jsme němečtí Židé“, je podnětem k zamyšlení.

To však neospravedlňuje ukvapená srovnání – tím méně ztotožnění – každého dnešního protestu s rokem ’68. Za 40 let se radikálně změnil kontext. Tentam je svět studené války, stejně jako školy a továrny organizované jako kasárna, autoritářské odborové svazy, napadání homosexuálů i povinnost žen získat svolení manžela, než směly pracovat nebo si zřídit bankovní účet.

Tehdejší svět vystřídal svět multilaterální, zahrnující problémy s AIDS, nezaměstnaností, energiemi, klimatickými krizemi a tak dále. Nechme tedy nové generace, aby definovaly své bitvy a touhy.

Demystifikací roku ’68 se také odhaluje přetvářka těch, kdo na osmašedesátý svalují vinu za všechny křivdy dnešního světa. Jelikož generace roku ’68 psala po zdech „Je zakázáno zakazovat“, někteří lidé jí připisují zodpovědnost za násilí ve městech, krajní individualismus, krizi ve školství, „zlaté padáky“ manažerů, úpadek autority a – proč ne? – změnu klimatu.

Takoví lidé doufají, že se tak mohou vyhnout povinnosti dnešní problémy vysvětlit. Jak bychom si ale jejich jednání mohli vykládat jinak než jako politickou lest, jejímž záměrem je sabotovat modernizaci vyjadřování a vzít tak prostor racionální debatě?