11

Bestie, kterou nevyhladovíš

CAMBRIDGE – Zatímco svět sleduje, jak Spojené státy zápasí o svou fiskální budoucnost, v konturách té bitvy se odráží obecnější společenské a filozofické rozdíly, které v příštích desetiletích zřejmě vyjdou najevo v různých převlecích po celém světě. Hodně se diskutuje o tom, jak vládní výdaje seškrtat, ale příliš málo pozornosti se věnuje tomu, jak u vládních výdajů zajistit vyšší efektivitu. Přitom bez kreativních přístupů k zajišťování vládních služeb bude výše těchto výdajů s postupem času dále neúprosně stoupat.

Týmž výzvám čelí každá branže náročná na služby. O „nákladové chorobě“ sužující tato odvětví psali už v 60. letech ekonomové William Baumol a William Bowen. Proslulým příkladem, který použili, bylo mozartovské smyčcové kvarteto, vyžadující stejný počet hudebníků a hudebních nástrojů jako v devatenáctém století. Rovněž učiteli dnes trvá zhruba stejně dlouho oznámkovat písemku jako před sto lety. Dobrý instalatér vyjde draho, protože i tady se technika vyvíjí velmi pomalu.

Proč pomalý růst produktivity ústí ve vysoké náklady? Problém je v tom, že odvětví služeb musí nakonec o pracovníky soupeřit v téže národní zásobě pracovních sil jako sektory s rychlým růstem produktivity, jako je finančnictví, zpracovatelský průmysl a informační technologie. Přestože rezervy pracovních sil mohou být zčásti rozdělené na segmenty, je tu dostatečný překryv, takže odvětví náročná na služby jsou nucena vyplácet vyšší mzdy, přinejmenším v dlouhodobém výhledu.

Vláda je samozřejmě srovnatelná se sektorem náročným na služby. Mezi zaměstnance vlády patří učitelé, policisté, popeláři či vojenský personál.

U moderních škol je podobnost s jejich předchůdkyněmi z doby před 50 lety větší než u moderních výrobních podniků. Inovace ve vojenství jsou sice ohromné, ale stále jde o oblast velmi náročnou na pracovní síly. Pokud lidé chtějí tutéž úroveň vládních služeb v poměru k ostatní spotřebě, vládní výdaje budou časem tvořit větší a větší díl národního výstupu.

Ostatně rostou nejen vládní výdaje jako podíl důchodu; výdaje se zvyšují v mnoha oblastech služeb. Sektor služeb, který zahrnuje vládu, dnes ve většině vyspělých ekonomik tvoří přes 70 % národního důchodu.

Zemědělství, které zkraje 19. století tvořilo víc než polovinu národního důchodu, se scvrklo na pouhých několik procent. Zaměstnanost ve výrobě, před druhou světovou válkou zdroj asi třetiny pracovních míst, se dramaticky snížila. Například v USA výrobní sektor zaměstnává méně než 10 % všech pracujících. Takže i když ekonomičtí konzervativci požadují výdajové škrty, jsou tu mocné síly, které působí v opačném směru.

Je třeba přiznat, že ve vládním sektoru je problém horší: růst produktivity je tu ještě mnohem pomalejší než v jiných odvětvích služeb. Může to být projev konkrétní směsi služeb, jejichž zajišťování se od vlád vyžaduje, ale stěží se jedná o celé vysvětlení.

Část problému je zajisté v tom, že vlády využívají zaměstnanosti nejen k poskytování služeb, ale i k uskutečňování nepřímých transferů. Vládní orgány navíc působí v mnoha oblastech, kde čelí chabé konkurenci – a tedy slabému inovačnímu tlaku.

Proč do vlády nevnést větší angažmá soukromého sektoru nebo alespoň konkurenci? Vhodným místem pro začátek by bylo školství, kde jsme zatím revoluční technologie sotva pocítili. Důmyslné počítačové programy si osvojují schopnost poměrně dobře hodnotit středoškolské eseje, třebaže laťka nejlepších učitelů je zatím výš.

Dalším místem, kde lze aktivitu soukromého sektoru rozšířit, je infrastruktura. Kdysi se například obecně předpokládalo, že řidiči na soukromě provozovaných silnicích by neustále čekali na placení mýtného. Moderní palubní jednotky a automatické platební systémy tuto obavu ovšem zcela rozptýlily.

Člověk by se ale neměl domnívat, že posun k větší míře poskytování služeb soukromým sektorem je všelék. Pořád by byla nutná regulace, zejména tam, kde je ve hře monopol nebo téměř monopol. Také by bylo nadále nezbytné rozhodovat, jak při poskytování služeb vyvažovat efektivitu a rovnost. Vzdělávání je rozhodně oblast, kde má každá země silný národní zájem na zajištění rovné hrací plochy.

Konzervativní ikona Ronald Reagan jako americký prezident v 80. letech popsal svůj přístup jako snahu „vyhladovět tu bestii“: seškrtávání daní nakonec donutí lidi spokojit se s nižšími vládními výdaji. V mnoha ohledech jeho přístup slavil velké úspěchy. Vládní výdaje ale setrvale rostou, protože voliči stále chtějí služby, které poskytuje vláda. Dnes je zřejmé, že přitáhnout vládě opratě znamená také najít způsoby jak formovat pobídky tak, aby inovace ve vládním sektoru držely krok s inovacemi v ostatních odvětvích služeb.

Bez dalších nápadů, jak inovovat poskytování vládních služeb, se bitvy jako ta, jejíž průběh právě sledujeme v USA, mohou jedině vyostřovat, neboť od voličů se žádá, aby za méně služeb neustále platili víc. Politici umí slibovat a slibují, že odvedou lepší práci, ale nenalezneme-li způsoby, jak posílit efektivitu a produktivitu vládních služeb, nemohou uspět.

Z angličtiny přeložil David Daduč