MILÁN – Silvio Berlusconi přežil hlasování o důvěře, ale jeho vláda je fakticky mrtvá. S tak titěrnou menšinou se zemi nedá vládnout. Dlouho ne.

Jedním důležitým rozhodnutím, které se tato čtvrtá Berlusconiho vláda vůbec obtěžovala přijmout, bylo rozhodnutí o ničem nerozhodovat. Když předloni otřásla světem finanční krize, Berlusconi se rozhodl, že se vyhne jakékoliv politické intervenci, která by působila proti velké recesi. To přispělo k nejhlubšímu poklesu hospodářského výkonu v poválečných dějinách Itálie, když HDP kumulativně poklesl o 6,5%. Ze všech států skupiny G-20 si hůře vedlo pouze Japonsko.

Pozoruhodné je, že v Itálii klesl výkon dvakrát více než ve Francii, další velké zemi OECD, která se podobně jako Itálie vyhnula základním příčinám krize: nafouknutí a následnému splasknutí bubliny na trhu nemovitostí a vážné bankovní krizi. Paradoxem zůstává, že nečinnost Berlusconiho vlády zabránila významnému zhoršení deficitu veřejných financí. Ve světle současné dluhové krize sužující eurozónu lze výhody nečinné politiky docela snadno docenit. Dnešní postavení Itálie mohlo být daleko horší, než ve skutečnosti je.

Hospodářské potíže Itálie a hlavní problémy spojené s udržitelností obrovského veřejného dluhu země mají kořeny v nízkém růstu potenciálního výkonu. Jak dokládá také termínová struktura credit-default swapů na italský dluh, investoři si nedělají starosti například se zákonem o státním rozpočtu na rok 2011. Místo toho je znepokojují ekonomické podmínky Itálie za 5-10 let.

A právě tyto střednědobé problémy Berlusconiho vláda až dosud přehlížela. Neuskutečnily se žádné strukturální reformy nezbytné pro zlepšení růstového potenciálu Itálie – například reformy trhu práce a dávek v nezaměstnanosti, liberalizace trhu výrobků, zlepšení školského systému, reformy veřejné správy na jihu země –, a to i přesto, že se Berlusconi mohl opřít o solidní většinu v obou komorách parlamentu.

Proč Berlusconiho vláda zvolila tak pasivní hospodářskou politiku? Jedním z důvodů je skutečnost, že úroveň italského dluhu nedávala velký prostor k proticyklické fiskální politice. Jisté úsilí o stimulaci ekonomiky se však na počátku krize vyvinout mohlo. Například bylo možné podpořit příjmy lidí, kteří přišli o práci – což by bývalo užitečné také po skončení krize –, reformou systému vyplácení dávek v nezaměstnanosti.

Možné vysvětlení vládní nečinnosti v uplynulých dvou a půl letech lze najít ve faktu, že opatření, na kterých se koalice dohodla a v roce 2008 s nimi vyhrála volby, nebyla šitá na míru zemi vstupující do velké recese. Nikdo se nepostavil do čela hospodářské politiky definující nové priority a opatření, která by reagovala na změněné makroekonomické podmínky.

V prvním měsíci po nástupu k moci se vláda přesto pokusila pro ekonomiku něco udělat. Přijala tři rozhodnutí, přičemž se všechna záhy ukázala jako veskrze mylná.

Prvním rozhodnutím bylo snížení daní z práce přesčas, které si evidentně kladlo za cíl zvýšit počet odpracovaných hodin. Netřeba dodávat, že v době, kdy rostla nezaměstnanost a mnoho jiných zemí zkracovalo pracovní týden, aby udrželo ztráty pracovních míst v rozumných mezích, byly daňové škrty za práci přesčas postupně zrušeny a podíl práce na zkrácený úvazek se zvýšil.

Podobný osud potkal „daň Robina Hooda“, která měla podle ministra financí Giulia Tremontiho přinutit banky a ropné producenty, aby poskytly prostředky chudým. Bankovní daň se musela proměnit v závazek poskytnutí čerstvých peněz problémovým finančním ústavům prostřednictvím takzvaných „Tremontiho dluhopisů“. A zvýšení zdanění ropných producentů, které bylo zavedeno v době, kdy cena ropy dosahovala 160 dolarů za barel, muselo být odloženo, když cena za barel klesla na 30 dolarů.

Posledním přijatým opatřením bylo odbourání daně z nemovitosti, významného zdroje příjmů místních vlád. Tato daň zatím nebyla obnovena, avšak vláda plánuje zavést řadu nových poplatků z bydlení, které nakonec ztracené příjmy dorovnají.

Tímto způsobem ztratila Itálie 30 měsíců, aniž uzákonila strukturální reformy, které tak zoufale potřebuje k obnovení růstového potenciálu země. Jistě, ve špatných dobách jsou podobné reformy obzvláště obtížné, avšak v Evropské unii jich velká část proběhla právě během recesí. Skutečností zůstává, že období poklesů bývají vhodná pro „mimořádnou politiku“, kdy je možné utvářet větší koalice pro dalekosáhlejší změny hospodářské politiky.

Vláda prosazující reformní agendu by měla za takových okolností uvědomit veřejnost o mimořádných podmínkách a apelovat na zodpovědnost opozice. Berlusconiho vláda a sdělovací prostředky přímo či nepřímo ovládané premiérem však zvolily jinou komunikační strategii. Neustále zlehčovaly rozsah krize a snažily se občanům podsunout myšlenku, že Itálie je před globální recesí do značné míry izolovaná.

Tato strategie možná zabránila dramatickému pádu popularity, který v průběhu velké recese zažily jiné vlády, ale dříve či později se vymstí. Zklamání většiny Italů z Berlusconiho vlády bude ještě větší, až se dozvědí, že tato vláda nikdy nepředkládala fakta taková, jaká jsou.