STANFORD – Listopadové volby do Kongresu byly ostrou důtkou obrovské expanzi vládních výdajů, schodků a dluhu ve Spojených státech. Prezident Barack Obama, jenž byl zvolen uprostřed finanční krize na podzim roku 2008, působil spolu s demokratickým vedením Kongresu překvapeně, když veřejnost ve velké většině odmítla jejich stimulační opatření, reformu zdravotnictví a energetickou politiku.

Obrovský nárůst výdajů a zadluženosti byl samozřejmě výsledkem recese a odkazu prezidenta George W. Bushe v oblasti obranných a dalších výdajů. Místo aby však voliči hledali bezpečí a záchranu před recesí v nové éře závislosti na vládě, většinu jich odradila zjevná neschopnost takové politiky vykonat něco podstatného pro zlepšení hospodářství.

Výsledky voleb by se tedy neměly chápat především jako projev podpory republikánům, nýbrž jako políček agendě demokratů, která je podle voličů odtržená od jejich obav, zájmů a hodnot.

Republikáni ovládli Sněmovnu reprezentantů, kde získali přes 60 křesel – nejvíce za posledních více než 70 let –, a získali také šest křesel v Senátu. Polepšili si ve všech koutech země, zejména však v průmyslovém srdci sahajícím od Pensylvánie po Wisconsin. Obsadili rovněž mnoho úřadů guvernéra a ovládli řadu státních zákonodárných sborů; obojí bude hrát klíčovou roli při novém rozvržení kongresových a legislativních volebních okrsků, které se uskuteční příští rok po letošním sčítání lidu.

Vzhledem k rozdělené moci očekávají mnozí lidé u významných legislativních návrhů stranický pat. Existuje však i důvod k nadějím: americká ekonomika, trh práce a akciový trh si v letech s rozdělenou vládou vedly v minulosti o něco lépe.

Pozměněná kongresová krajina bude navíc příznivější pro legislativní návrhy související s obchodem. Republikánské protekcionistické křídlo je menší než demokratické, což může nakonec prospět dohodám o volném obchodu mezi USA a zeměmi, jako jsou Jižní Korea nebo Kolumbie, a také oživení skomírajícího kola rozhovorů o liberalizaci globálního obchodu z Dauhá.

Podobně i hospodářské (ne však jiné) napětí mezi Čínou a USA by se nyní mělo řešit o něco snáze. „Opětovné nalezení globální rovnováhy“ vyžaduje, aby přebytkové země, jako je Čína, podpořily spotřebu, zatímco schodkové země typu USA více spořily (což si žádá podstatně nižší rozpočtové schodky a zvýšení soukromých úspor). Nově zvolený Kongres dopřeje této politice většího sluchu než prezident Obama, který byl na druhém summitu skupiny G-20 ostře pokárán za to, že požadoval další deficitní výdaje.

Nový Kongres také nepodpoří další Obamovy stimulační plány, jako je vznik národní infrastrukturální banky. Republikáni budou chtít federální výdaje na infrastrukturu – již tak značné – spíše reformovat než dále navyšovat. Jsou odhodláni vrátit výdaje na úroveň z roku 2008. Stručně řečeno chtějí zajistit, aby byla výdajová exploze skutečně dočasná, ne aby se etablovala jako nová norma federálních rozpočtů.

Obamovo právo veta je však při snaze o zvrat jeho politiky velkou překážkou. Republikáni sice dokážou snižovat v různých oblastech výdaje a bránit zvyšování daní, ale chtějí-li dostát svému slibu „zrušení a nahrazení“ Obamovy stěžejní zdravotnické reformy, pak bude muset být v roce 2012 zvolen prezidentem republikán.

K bitvě se schyluje také v otázce daňové politiky. Obamův návrh odpisů nákupu kapitálu v prvním roce (což je v rámci trvalé reformy podnikových daní dobrý nápad) by se mohl přetavit v širší daňovou legislativu. Středem pozornosti však budou Bushovy daňové škrty z let 2001 a 2003, jejichž platnost brzy vyprší a které snižovaly marginální sazby daně z příjmu, dividend a kapitálových zisků.

Obama chce nechat tyto škrty na konci letošního roku vypršet, avšak jen pro občany s příjmy přesahujícími 250 000 dolarů ročně. Republikáni vyvinou značný tlak, aby prodloužili platnost daňových škrtů na neurčito a také aby zabránili rozšíření takzvané alternativní minimální daně (která se aplikuje, pokud je vyšší než standardně vypočtená daň) o miliony dalších daňových poplatníků. Nižší marginální sazba by se jistě měla stát trvalou, ale musí ji doprovázet kontrola výdajů a později by měla přijít i širší daňová reforma.

Dalším důležitým rysem nového Kongresu bude zvýšená polarizace. Těžiště zbývajících demokratů se posunulo doleva, protože drtivou většinu poražených demokratů tvořili umírnění politici z dlouho nerozhodnutých okrsků. Republikáni zase zvolili několik konzervativních senátorů a poměrně značný počet konzervativněji založených členů Sněmovny reprezentantů.

To ještě více ztíží dosahování kompromisů a stejný účinek bude mít i stranické vymezování se před prezidentskými volbami v roce 2012. Většina politických analytiků přitom neočekává, že Obama učiní tak výrazný posun do politického středu, jaký učinil prezident Bill Clinton, když po volbách v roce 1994 ovládli Kongres republikáni. Clinton tehdy s republikány spolupracoval na vyvážení rozpočtu a sociální reformě a v roce 1996 snadno dosáhl znovuzvolení. Obama však začíná mnohem více nalevo než Clinton, takže pokud se rozhodne pro posun do středu, čeká ho delší cesta.

To znamená, že se nad mnoha velkými tématy vznáší hrozba legislativního patu. Pravděpodobně se dočkáme nějaké konsolidace výdajů, ale ta bude menší než ve Velké Británii a dalších evropských zemích. Pravděpodobné je rovněž dočasné prodloužení většiny nebo všech daňových škrtů z Bushovy éry. A oblastí, v níž se Obama s Kongresem dokážou shodnout, může být liberalizace obchodu.

Nečinnost v jiných oblastech bude pro mnohé špatnou zprávou. Zdá se však, že americký příklon k sociálnímu státu na evropský způsob během prvních dvou let Obamova prezidentského působení byl zastaven, ne-li dokonce natrvalo ukončen či obrácen. A to je dobrá zpráva pro USA – a také pro globální ekonomiku.